Katyňský masakr

Na začátku dubna 1940 byl katyňský lesík poblíž Smolenska obehnán dvěma metry vysokým ostnatým drátem a střežen ozbrojenou stráží. Uprostřed lesa ležel, běžným lidem zcela skryt, zámek používaný jako sanatorium pro vyšší úředníky NKVD. Na tom by nebylo nic až tak divného, pokud by tudy tehdy po dobu pěti týdnů nejezdily denně tři až čtyři nákladní vozy naložené lidmi. A pokud by se do blízkého okolí nerozléhala nekonečná střelba a mužský křik. Nechvalně známý Katyňský masakr vyústil ve vyvraždění asi 22 000 mužů, převážně důstojníků polské armády, bývalých pracovníků polské policie, pracovníků rozvědky a příslušníků polské inteligence.

Všichni tito muži byli zajati krátce po vypuknutí druhé světové války. 1. 9. 1939 zaútočilo Německo na Polsko a Sovětský svaz na sebe nenechal dle paktu Ribbentrop-Molotov dlouho čekat. O sedmnáct dní později vtrhl na území Polska a začal s mohutným zatýkáním důstojníků a příslušníků inteligence. Národ, jenž postrádá svou elitu, se totiž mnohem lépe ovládá a porobuje. Zajatci byli odvezeni do zajateckých táborů, které byly zřizovány převážně v bývalých klášterech. Největší z nich byly ve Starobělsku na východní Ukrajině, v Kozelsku a v Ostaškově u jezera Seliger. V těchto táborech a také ve věznicích na západě Ukrajiny pobývali zajatci až do jara 1940, kdy se v hlavě lidového komisaře vnitra SSSR Lavrentije Pavloviče Beriji urodil zrůdný plán. Záhy předkládá svému nejvyššímu nadřízenému, Josifu Stalinovi, přísně tajný dopis, v němž označuje polské zajatce za zatvrzelé odpůrce sovětského systému bez možnosti nápravy. Bez okolků tedy navrhuje jejich bezodkladnou popravu zastřelením, a to bez výslechů a vznesení obvinění. 5. března 1940 vydali nejvyšší vůdci Sovětského svazu příkaz k popravě. Pod zrůdným ortelem byli podepsáni Stalin, Kliment Vorošilov, Molotov a šéf Státního výboru obrany Anastáz Mikojan.

A tak na začátku dubna začaly likvidace zajateckých táborů a zajatci byli postupně převáženi na místa poprav. Mnohé již napadla otázka, proč se nebránili a nechali se odvést jako ovce na porážku. Možné vysvětlení podává jeden ze zázrakem přeživších, polský malíř a spisovatel Józef Czapský (1896 – 1993).  Zajatci byli neustále udržováni v naději, že to s nimi dopadne dobře. Například se mezi ně nenápadně vypustila zpráva o tom, že sovětské úřady udělaly definitivní rozhodnutí o uzavření táborů a odeslání zajatců zpět domů. Proto se po zahájení likvidace táborů nechali pokojně odvážet. Vezli s nimi i jejich zavazadla, nikdo neměl důvod se znepokojovat. Dále je nutné si uvědomit, že těch více jak 20 000 zajatců, nebylo nikdy nikde pohromadě, nejdříve byli v různých táborech a na samotnou popravu byli přiváženi po malých skupinkách.

Samotné popravy byly prováděny převážně na třech místech – v již zmiňovaném katyňském lese, Ostaškově a Starobělsku, kde bylo zavražděno asi 15 000 lidí. V stejné době pak na řadě dalších míst probíhalo vyhlazování zejména polské inteligence. Některé nežádoucí osoby pak čekaly na svou smrt až do roku 1941. V tomto momentě vznikají nesrovnalosti v počtu obětí aktu, který dnes pod pojmem Katyňský masakr známe. Které popravy do něj zahrnout a které už ne se však zdá vzhledem k charakteru celého činu poměrně bezpředmětné. V každém případě bylo v těchto lokalitách v průběhu řekněme jednoho roku popraveno až na 25 000 nevinných lidí, Berijou označených za zatvrzelé odpůrce sovětského systému. Tito „nebezpeční záškodníci“ se, přiváděni po malých skupinkách, řadili k okraji velké jámy, aby jim byla vzápětí k týlu přiložena německá pistole Walther ráže 7,65 a členové NKVD v sovětských uniformách zmáčkli spoušť. Nekonečná vražedná mašinerie ústila v bezvládná těla plnící masové hroby až po okraj.  Někteří byli dobiti čtyřhrannými ruskými bodáky, těm, kteří se přece jen v poslední chvíli pokusili o odpor, přehodili přes hlavu kabát a podvázali jej pod krkem. Po mrtvolách v hrobech šlapali členové popravčí čety a smýkali jimi, aby se jich tam vešlo co nejvíce. To vše mělo zůstat navždy utajeno před celým světem.

Jenomže karty se míchají a 22. června 1941 přepadá Německo Sovětský svaz a v roce 1943 narazí Němci při svém postupu na první masové hroby. Goebbels zajásá a neváhá objev použít k propagandistickým účelům proti SSSR. Ten vinu popírá a svaluje ji na Němce, vždyť pistole, ze kterých se střílelo, byly německé…

Nastává přes 40 let ticha a Sovětský svaz popírá svou vinu až do roku 1990. Navzdory různým přezkoumáním, exhumacím a pitvám těl. Na jaře toho roku vystupuje se svým projevem tehdejší čerstvě zvolený sovětský prezident Michail Gorbačov a označuje vyvraždění elity polského národa za zločin stalinismu. Poté byly označeny i zbylé masové hroby a zveřejněny kopie klíčových dokumentů, včetně rozkazu k likvidaci podepsaného vedením tehdejšího SSSR. Veškerým pochybám je konečně učiněno za dost. V roce 2010 pak nechává ruský prezident Medveděv zveřejnit elektronické kopie všech dokumentů o masakru na stránkách ruské Federální archívní agentury.