Zóna ticha v Mexiku

Míst, na kterých se děje něco podivného, záhadného nebo nevysvětlitelného, je na naší planetě hodně, a není divu, že přitahují pozornost jak vědců, tak laické veřejnosti. Jedna z těchto oblastí však ční nad ostatními naprosto neuvěřitelným množstvím anomálií, které se za jejími hranicemi odehrávaly a odehrávají. Je to legendami opředená Zona del silencio, tedy Zóna ticha.

Oblast někdy nazývaná jako „mexický Bermudský trojúhelník“ se nachází v severní části Mexika, v nehostinné poušti. Ačkoliv, můžeme tam narazit na endemitické živočichy a rostliny, tedy takové jedince, kteří se nikde jinde nevyskytují. Říká se, že jde o zmutované živočišné či rostlinné druhy, jako například podivná pouštní želva, některé druhy hadů či fialový kaktus. Možná se jedná o přehnané tvrzení, přinejmenším je ovšem zajímavé, že zatímco mexická poušť je rozlehlá oblast se stejnými životními podmínkami, tyto druhy žijí a rostou z dosud nevysvětlených důvodů pouze na území Zóny ticha. A proč se toto místo nazývá právě takhle? Výčet místních abnormalit totiž zdaleka nekončí u místní fauny a flóry. Byly zde opakovaně zaznamenány případy častých výpadků vysílaček, radarů a dalších podobných zařízení, extrémně rychle se tu vybíjejí baterie, nefunguje tu vůbec navigace, zjevují se tu údajně zvláštní humanoidní tvorové a lidské hlasy tu často znějí podivně zastřeně a neobyčejně tiše. Říká se, že když budete stát v těsné blízkosti dvou povídajících si lidí, nebudete jim rozumět, nebo je dokonce neuslyšíte vůbec. Místní často hovoří o tom, že se na tomto místě vznáší jakýsi neviditelný oblak, pohlcující a tlumící všechny zvuky.

První zprávy o podivných jevech v této oblasti pocházejí z 16. a 17. století, kdy španělští misionáři mluvili o tom, jak je místní Indiáni varovali před místem, kde snad sídlí sám ďábel, který lidem krade hlasy. Farmáři v 19. století zase urgovali úřady, že se zde děje něco podivného s jejich ovcemi. Zbloudilé kusy se chovaly podivně, jakoby opile, a nedokázaly se držet se svým stádem. Nezřídka také bývali svědky spršky teplých černých kamenů padajících k zemi, zčista jasna z modrého bezmračného nebe. Další zprávy o zvláštních účincích tohoto místa na sebe nenechaly dlouho čekat. Mexický pilot Francisco Sarabia si v roce 1930 stěžoval svým nadřízeným, že mu při přeletu nad touto oblastí selhalo rádio, které však o pár kilometrů dál začalo opět bez problémů fungovat.  Po kontrole vysílačky byl potrestán za neplnění povinnosti hlásit svou polohu a všechny jeho podivné námitky byly smeteny ze stolu. Brzy se začaly podobné stížnosti množit, nejeden pilot zažil při přeletu nad Zónou ticha krušné chvíle, když mu náhle začaly selhávat palubní přístroje. Když zde v roce 1964 prováděl inženýr Harry de la Pena geologický průzkum, také ho zastihl výpadek vysílačky, který mu znemožnil komunikaci s kolegy, chtěl si svoji polohu ověřit pomocí kompasu. Při pohledu na střelku kompasu nevěřil vlastním očím. Divoce se točila dokola a nedokázala ukázat vůbec nic. Pohled na jeho hodinky ho už možná ani nepřekvapil, ukazovaly úplně nesmyslný čas. A nás asi nepřekvapí, že po návratu do tábora začalo vše opět bezchybně fungovat.

Následující dvě události spolu s předchozími pozorováními z této oblasti už celkem jasně prokázaly, že se skutečně jedná o místo, kde působí nějaké abnormální síly. Dne 8. února v roce 1969, v 1:05 ráno se do této oblasti zřítil doposud největší a nejstarší meteorit. Zřejmě je starý jako vesmír sám, tedy asi 13 miliard let. Na to by nebylo nic až tak zvláštního, říkáte si, někam spadnout musel a náhodou to bylo zrovna sem. Jenže, hned o rok později, tedy 1970, prováděla NASA pokusný let naprogramované jaderné střely zvané Athena. Zpočátku vše probíhalo podle plánu a raketa byla úspěšně odpálena ze základny Green River v Utahu. Nesla dva malé kontejnery kobaltu 57 a předem určeným místem jejího dopadu měla být střelnice ve White Sands v Novém Mexiku. Ačkoli raketa vystartovala a letěla správným směrem, znenadání nekontrolovatelně a sama od sebe změnila směr, minula svůj cíl a zřítila se, kde jinde než v Zóně ticha. Tím výčet „přitáhnutých těles“ nekončí, po několika letech sem dopadl i horní stupeň rakety Saturn, použité při projektu Apollo.

Oblast byla po všech těchto událostech podrobena zkoumání. Jediná zjištěná skutečnost poukazuje na velká ložiska magnetitu, která se zde nacházejí. Tato železná ruda by pak mohla být odpovědná za útlum magnetických vln. Navíc jsou zde v horách prokázána i naleziště uranu.

Přítomnosti silných elektromagnetických energií v tomto místě se chytají nadšenci z celého světa. Mohly by totiž být místem jakési multidimenzionální brány, která slouží k průchodu do jiných dimenzí. Jakkoli se tato myšlenka může zdá bláhová, zabýval se jí v obecné rovině již Albert Einstein a jeho kolega Nathan Rosen v roce 1935.  Pole jejich teorie, zvané Einstein-Rosenův most, lze prostřednictvím červích děr ve vesmíru překlenout za pomocí dostatečného množství energie dva velice vzdálené body ve vesmíru, využívaje zakřivení časoprostoru. Je tato energie přítomná právě v Zóně ticha? Funguje zdejší oblast jako jakýsi vesmírný portál? Máte-li pocit, že jste se právě ocitli ve vědecko-fantastickém filmu nebo v úžasné počítačové hře a ne v realitě, vězte, že tuto myšlenku podporují desítky svědků, kteří se v oblasti setkali se zvláštními humanoidními bytostmi, podivnými světly nebo neobvyklými zářícími objekty. Manévrují na nebi většinou v noci a často zůstávají náhle jakoby bez hnutí viset ve vzduchu a mění barvy. Následně vzlétají velkou rychlostí a mizí z dohledu. Ony zvláštní postavy vypadají jako cizinci vysokých postav, spíše nordického typu, s nápadně zářivě světlými až bílými vlasy.

Také archeologický výzkum prováděný v této oblasti přinesl nečekané výsledky. Byly zde objeveny několik tisíc let staré zříceniny, připomínající dokonalou astronomickou observatoř. Již samotné toto zjištění je poměrně vzrušující, když si představíme, co tady asi mohli pozorovat. Další rozměr tomuto nálezu dodávají vědci s tvrzením, že onu astronomickou základnu by nebyli schopní vybudovat primitivní kmeny, které kdysi dávno tuto oblast v místě oázy osídlily, ale muselo se jednat o velmi vyspělou civilizaci, po které tu však jinak není ani památka. Nabízí se tedy otázka, kdo zde tedy tuto stavbu vybudoval a kde je těmto lidem konec.

Zóna ticha tak zůstává po léta místem mnoha tajemství, která na své rozluštění teprve čekají.