Protáhlé lebky z Paracasu
Poloostrov Paracas, ač byl vyhlášen národní přírodní rezervací, není nijak extrémně zajímavým místem. Nachází se na pobřeží Tichého oceánu v peruánské provincii Pisco, jeho území pokrývá písečná poušť a velmi často se zde setkáte se silným větrem a mlhou. Jedinou přístupovou cestu je úzká šíje spojující poloostrov s pevninou, jinak je pobřeží lemováno strmými skalnatými útesy. Vzduch je prosycen solí a panuje tu značně suché a překvapivě chladné podnebí. Není divu, že zde nenajdeme přebujelou flóru a také zástupců živočišné říše je tu poskrovnu. O to překvapivější je skutečnost, že se na poloostrově nachází turisty hojně navštěvované muzeum.
Prastará civilizace
I přes drsné přírodní podmínky vzkvétala v prvním tisíciletí před naším letopočtem na území poloostrova paracaská kultura. Její existence se potvrdila, když v roce 1928 peruánský archeolog Julio Tello odkryl na poloostrově obrovský, velmi propracovaný hřbitov. V hrobech pochopitelně objevil veškeré kosterní pozůstatky někdejší civilizace, které mimo jiné obsahovaly asi 300 zvláštních, protažených lebek. Přesněji řečeno, zvláštními se staly až po bližším vědeckém zkoumání. Zpočátku byli odborníci přesvědčeni, že se jedná o úmyslně zdeformované lebky, s jakými se setkávali i jinde po celém světě. Toho je obvykle dosaženo za pomocí obvazování hlavy pomocí látky, anebo její stažení mezi dvěma kusy dřeva po delší dobu. Toto se provádělo u malých dětí, jejichž lebka ještě není srostlá, a tudíž je tvárná. Podrobnější zkoumání „Lebek z Paracasu“ však při neslo nečekané zjištění, že všechno je jinak, než se na první pohled zdálo.
Nelidské lebky
Hned při prvním detailnějším zkoumání bylo evidentní, že vědci mají co dočinění s něčím jiným, než jsou deformované lebky. Ostatky vykazovaly velmi patrné odlišnosti od běžné lidské morfologie lebek, které již na cílenou deformaci svést nejde. Umělé protahování či zplošťování sice mění tvar lebky, ale nemá žádný vliv na změnu objemu mozku, jeho hmotnosti nebo jiných vlastností, které jsou charakteristické pro pravidelné lidské lebky. Vzorky z Paracasu mají až o 25 % větší objem mozkovny a jsou dokonce až o 60 % těžší. Dále mají jen jeden temenní lalok na rozdíl od obvyklých dvou, oční důlky jsou kulatější a větší a na temeni lebky se nacházejí dva netypické malé otvory, skrz které zjevně procházela krev a nervová zakončení. Jejich chrup je oproti našemu velmi robustní. Shrnuto a podtrženo, tyto lebky nejsou s největší pravděpodobností lidské, přinejmenším tedy nepocházejí od Homo sapiens. Tuto teorii definitivně potvrdil peruánský vědec Brien Foerster, který se v roce 2014 podílel na sérii testů, včetně testů DNA. V té byly nalezeny sekvence, které neodpovídají ničemu známému z lidského genomu. Je však třeba podotknout, že výsledky se prozatím týkají jen určitých sekvencí DNA.
Výše zmiňované muzeum, Paracas History Museum, na poloostrově Paracas tedy ukrývá 35 exemplářů těchto prodloužených lebek a stalo se tak hojně navštěvovaným místem nejen turisty, ale i různých záhadologů či milovníků UFO. Nové poznatky o těchto lebkách totiž pochopitelně vzbuzují dohady, kdo tedy na tomto nehostinném území vlastně žil. Někteří tvrdí, že by se mohlo jednat o v Bibli zmiňované Nephilim, pro jiné jsou důkazem osídlení mimozemskou civilizací.