Pěst na tanky – Panzerfaust

Vojenská technika ovlivňovala osudy účastníků válek a Panzerfaust jednu éru ovlivnil poměrně hodně. S pancéřovou pěstí se totiž dají poměrně dobře likvidovat nebezpečné obrněné tanky.

Nástup za druhé světové

Pancéřová pěst na scénu vstoupila poprvé během druhé světové války. Konkrétně se objevila v říjnu 1942 a během příštích let se z ní stala nepostradatelná výbava německých vojáků. Ostatně nevyužívali ji jen Němci, ale například Finové si během pokračovací války žádali od Němců 25 000 kusů Panzerfaustů. Symbolické je pražské povstání, kde se pancéřová pěst objevila v rukou povstalců, tedy útočila proti vlastním stvořitelům. Ostatně to nebyl jediný případ, kdy se něco takového během druhé světové války odehrálo. Pancéřová pěst se stala oblíbenou i u francouzských, srbských či ukrajinských partyzánů. Panzerfaust se také objevil na filmovém plátně, na spoustě dobových fotografií a na propagačních materiálech německé armády. Její popularita byla svého času obrovská, což bylo způsobeno mimo jiné faktem, že dokázala rozbít tank.

První protitankové zbraně

Počátky protitankových zbraní můžeme hledat v Německu, když zpočátku šlo o wolframovou munici do obyčejné armádní pušky Mauser ráže 7,92 mm. Poté následovala puška Mauser ráže 13 mm, jež se nabíjela za pomoci munice o váze 57 gramů, která se ukázala jako velice účinná proti většině obrněné techniky na sklonku první světové války.

Počátkem druhé světové války pak většina evropských armád disponovala účinnou protitankovou zbraní. Na valnou část tanků nasazených v roce 1939 vystačila kvalitní protitanková puška. Němci na začátku války používali Panzerbüchse 39, která dokázala probít třicetimilimetrový pancíř na sto metrů. Počátkem roku 1942 byla tato zbraň předělána, hlaveň zkrácena a byl na ni přidělán granátomet, čímž vznikla zbraň zvaná Granatbüchse Modell 39. Ovšem později už tyto zbraně nebyly tolik účinné jako dříve, což bylo zapříčiněno vylepšováním tanků během druhé světové války.

Vzhledem k okolnostem bylo nutné vymyslet novou protitankovou zbraň, která bude účinnější. V Německu se tedy podařilo vyvinout pancéřovou pěst. Její koncept vzniknul již v roce 1941, nicméně první prototypy byly vyzkoušeny až o dva roky později. Od půlky roku 1944 pak byly v pozemním vojsku zavedeny různé typy pancéřové pěsti, jež se od sebe odlišovaly jen velice málo. Zásadním rozdílem byl dostřel jednotlivých typů. Pancéřová pěst byla nesmírně účinnou zbraní, která nebyla drahá a snadno se přenášela. Vojáci se s ní naučili rychle zacházet.

Účinek pancéřové pěsti

Panzerfaust je schopný propálit i velice silný pancíř. Využívá k tomu kumulativního principu, který je známý jako Munroeův efekt. Ten spočívá ve slisování výbušniny takovým způsobem, že vznikne kuželovitá prohlubeň a při výbuchu se obrovská energie spalin zformuje do tenkého paprsku, jenž při rychlosti okolo 8 000 km/h a tlaku 10 milionů kg na metr čtvereční dovede prorazit pancíř o síle až 200 mm.

Panzerfaust se skládal ze dvou částí – výmetné roury o délce 95 cm a bojové hlavice. Na horní straně výmetné roury se nacházela spoušť společně s jednoduchým mířidlem, jež zároveň posloužilo jako pojistka proti nechtěnému spuštění zbraně. Dutá roura obsahovala jen nálož střelného prachu pro vystřelení projektilu. Během výstřelu nesměl nikdo stát příliš blízko za zbraní, protože z roury vyšlehl plamen.

Obrana proti Panzerfaustu byla skutečně těžká. Slabinou pancéřové pěsti byla nutnost aktivovat nálož v určité vzdálenosti od pancíře. Na tanky se proto začaly připevňovat pláty plechu či pletiva, jež aktivovaly střelu ještě před dopadem na vlastní pancíř. Kumulativní paprsek poté postrádal potřebnou sílu.