Historie lidstva nepatří zrovna k nejmírumilovnějšímu čtení, proto se nám do první dílu všechny zajímavé osobnosti rozhodně nevešly. Chcete se seznámit s nejoblíbenějším sériovým vrahem vůbec nebo se podívat na zoubek muži, který chtěl jednoduše spáchat dokonalý zločin? Pak se nenechte ke čtení dlouho přemlouvat.
Nikdo nebyl ten den v roce 2002 překvapen více, než sousedé muže jménem John Allen Muhammad.
Muže, kterého všichni bez rozdílu označili jako bezproblémového a milého člověka totiž spatřili v televizi jako šíleného washingtonského ostřelovače.
Jemu a jeho komplicovi (L. B. Malvo, 17 let) se podařilo zákeřně ze zálohy zastřelit nebo zranit 20 lidí, než byli konečně dopadeni. Motivem nebyla pomsta nebo finanční vydírání státu (i když jedna z verzí vyšetřovatelů o tom hovořila), ale pouhá touha po dokonalém zločinu, se kterým si tak rádi zahrávají filmoví tvůrci.
Heslem J. A. Muhammada bylo “Vražda jako umění.” Byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán injekcí o sedm let později.
Život dětských sirotků není lehký v žádné zemi na světě, ale děti z Pákistánkého města Lahore na tom byli ještě o mnoho hůře. Na chlapce ve věku 6-16 let tady totiž číhal sériový vrah.
Než ho dohnalo vlastní svědomí, zneužil a zavraždil jich přibližně 100, i když přesný počet obětí nebyl nikdy určen.
Vrahem byl Javed Iqbal, který děti lákal pod nabídkou práce do své firmy, pomáhali mu přitom čtyři nezletilí chlapci. Chlapce pohlavně zneužil, poté je obvykle uškrtil a jejich těla rozřezal nebo zničil v sudech s kyselinou. Není jasné, kdy s vraždami začal, nicméně v prosinci 1999 poslal dopis úřadům, ve kterém oznamoval, že zabil rovnou stovku dětí. V jeho domě pak byly skutečně nalezeny sudy s kyselinou se zbytky těl a mnoho fotografií jeho obětí. Jeho komplicové byli zatčeni, sám Iqbal byl na útěku. Úřady okamžitě rozpoutaly největší štvanici v dějinách Pákistánu, na jejímž konci se Iqbal dobrovolně vzdal.
Bál se o svůj život a tvrdil, že vše byl sofistikovaný podvod, který měl upozornit na nelehkou situaci sirotků. Soud mu ale neuvěřil a odsoudil ho k popravě “uškrcením před očima těch, jejichž děti jste zabil. Vaše tělo bude poté rozčtvrceno na 100 kusů a vhozeno do kyseliny stejně jako těla dětí, které jste připravil o život.” K vykonání trestu na konec nedošlo, protože Iqbal se ve věznici oběsil na prostěradle (podle neoficiální zprávy byl jednoduše zavražděn).
Kromě Jacka Rozparovače (jehož identita nebyla nikdy spolehlivě potvrzena) se největšího počtu filmových a knižních zpracování dočkal příběh vraha známého jako Ted Bundy. Byl násilníkem, nekrofilem a také vystudovaným psychologem. Svou vinu popíral přes deset let, aby se nakonec doznal ke 30 vraždám mladých žen. Skutečný počet obětí ale není známý (nejsmělejší odhady se blíží k číslu 100).
Své oběti nejprve udeřil do hlavy a poté je škrtil. Obětí byly mladé bílé ženy ve věku 13 až 36 let. Všechny poté znásilnil (řadu z nich posmrtně). Při vyhledávání svých obětí, stejně jako později u soudu spoléhal především na svůj šarm a image jemného a inteligentního muže. Byl odsouzen k smrti na elektrickém křesle, který byl vykonán v roce 1989. Až do poslední chvíle se snažil rozsudek zvrátit. Byla u něj diagnostikována psychotická porucha, díky níž téměř neznal pocit viny nebo soucitu. Své činy omlouval závislostí na pornografii.
Na této stránce používáme soubory cookies. Prohlížením webu souhlasíte s jejich užitím!.
Souhlasím, již toto upozornění nezobrazovat.