Mrtvoly na fotografiích aneb šílená viktoriánská doba
Viktoriánské období v Americe se neslo ve znamení prudkého technického rozvoje a úzce sešněrované morálky. O to více nás překvapí jeden z málo známých aspektů té doby: tzv. posmrtné fotografie. Na tom by nebylo nic tak strašného, pokud by se fotografové nesnažili mrtvoly aranžovat tak, aby vypadaly jako živé.
Před objevením daguerottypie, což byl první komplexní fotografický proces se zkráceným časem expozice, bylo pro rodinu velmi těžké získat památku na své přátele či příbuzné. Malba byla drahá a tudíž nedostupná. Objev francouzského výtvarníka a vynálezce Louise Dagouerra proto způsobil doslova převrat a dal vzniknout také jednomu z nejbizarnějších zvyků na světě.
Mrtví v postroji
Na fotografování zemřelých lidí by nebylo nic tak strašného, můžeme se s tím čas od času potkat i dnes. Ovšem lidé ve viktoriánské době a hlavně rodiče malých dětí, jejichž úmrtnost byla velmi vysoká, chtěli mít na ty krátké chvíle prožité s nimi méně morbidní památky. Přáli si proto členy své rodiny zvěčnit tak, jako kdyby ještě žili.
Daguerottypisté se tomuto trendu ochotně přizpůsobili, vždyť sami sebe považovali spíše za umělce než za řemeslníky. Jejich vynalézavost byla občas až neuvěřitelná. Důležité bylo zavolat fotografa včas, protože posmrtná ztuhlost těla dostavující se za několik hodin po smrti už mnoho prostoru k aranžování nedávala.
U miminek a nejmenších dětí, jejichž fotografie zároveň patří k těm nejděsivějším, byla situace nejjednodušší. Byly foceny v poloze jakoby spaly nebo ležely pohodlně schoulené v matčině náručí. Batolata se zády opírala o postýlku nebo o košík a jejich lehké tělíčko přidržovala na správném místě sňůra v oblasti pasu schovaná pod oblečením.
Starší zesnulí potřebovali důmyslnější techniky. Vznikly proto zvláštní postroje, do kterých byla mrtvola upoutána (bylo možné volit mezi několika polohami rukou a nohou). Velké vodicí tyče prostupovaly skrze prostřihy v oblečení a na fotografii samozřejmě nebylo vidět vůbec nic. Laikovi, který se zatím s fotografiemi post-mortem nesetkal, se proto může na první pohled zdát všechno v pořádku.
Jak poznat živé-mrtvé?
Prozradit viktoriánské „živé mrtvé“ může prázný výraz v doširoka otevřených očích nebo naopak oči zavřené. Pokud se již víčka nedala rozevřít (ovšem existovaly i speciální rozpěrky), kreslily se zornice přímo na ně nebo později na vyvolanou fotografii. Nápovědu neposkytne ani zvolené prostředí, protože fotografie v rakvích nebo na posteli obklopené květinami se objevovaly jen málokdy. Mnohem častěji drahý zesnulý sedí nebo stojí mezi dalšími (živými) členy rodiny a všichni se tváří, že je všechno v nejlepším pořádku. Pro dodání živého výrazu se v pozdější době tváře mrtvých jemně kolorovaly růžovou barvou. Významným detailem jsou také květiny, které se na fotografiích objevují velmi často (váza v pozadí nebo kytice v ruce některého z modelů).
Svůj vrchol zažívala posmrtná fotografie v této podobě na konci 19. století, později ji přirozeně vytlačili rozšiřující se amatérští fotografové. V Evropě se podobné praktiky nikdy neujaly. Pokud už byli mrtví fotografováni, pak nejčastěji v okamžiku své smrti nebo později v rakvích obklopených květinami a rodinou, což se zejména ve východní Evropě dochovalo dodnes.
