Mokenové – fascinující život na moři

Když v prosinci roku 2004 zastihla indonéské pobřeží ničivá vlna tsunami a vzala život více než 

200 000 lidí, velká pozornost celého světa byla upřena nejen na toto neštěstí, ale také na nepočetnou skupinu obyvatel, kteří se, ač žili v podstatě na moři, všichni do jednoho zachránili útěkem do hor.  

Místní austronéská etnická skupina žijící nomádským způsobem života na moři je natolik spjata s přírodou a mořem, že neomylně poznali blížící se katastrofu. Tisíce let studovali jejich předkové oceán a své poznání předávali z otce na syna. Věděli tak moc dobře, co mají dělat, když zpozorovali, že oceán ustupuje. Jejich tradice tvrdí, že když k tomu dojde, brzy bude následovat „Laboon“ – vlna, která požírá lidi.  

Mokeni (Maw Ken = plavící se po moři), přezdívaní "mořští cikáni" žijí na ostrovech mezi Thajskem a Myanmarem po tisíce let. Staví si domy na kůlech, ale většinu času tráví na svých obytných lodích na moři, které jim dává k jejich životu téměř vše potřebné. Živí se lovem ryb, měkkýšů, perel, mořských plžů a ústřic a na břehu pobývají pouze v období monzumů. K lovu nepoužívají žádné potápěčské vybavení, nenosí ani ploutev nebo potápěčskou masku.

Říká se však o nich, že se za pomoci kamenů, přivázaných jako zátěž k pasu, dovedou potopit do hloubky až 20 m (některé zdroje uvádí dokonce hloubku 60 m) a dýchají přitom hadičkou, jejíž otvor je nad hladinou. Nebuďme k oněm 60 m přiliš skeptičtí, Mokenové jsou totiž úžasným příkladem toho, jak se lze během evoluce přizpůsobovat konkrétním životním podmínkám. Bylo vědecky dokázáno, že mají neobvyklou schopnost podvodního vidění, která více než dvojnásobně převyšuje schopnosti normálních lidí. Vědci zjistili, že mozek Mokenů se naučil zúžit oční panenky o 22 % víc, než je běžné. Je tedy evidentní, že mozek se tak přizpůsobil prostředí ve kterém Mokenové žijí.

Jak se v případě tsunami zcela zřejmě potvrdilo, Mokenové dovedou velmi dobře číst moře, sledovat změny počasí a chování zvířat. Neomylně vědí, kde mohou v určitou roční a denní dobu a při jisté fázi měsíce lovit určité druhy ryb, stále umějí s harpunou chodit po mořském dně a znají užitkové i léčivé rostliny rostoucí v lesích ostrovů.

Stále také slaví své tradiční svátky. Například den před dubnovým úplňkem přichází jeden z nejvýznamnějších - svátek Loy Rua. Jedná se o jakési symbolické ukončení starého roku, kdy vesničané odvezou nepřízeň osudu na modelu své tradiční lodě kabang na moře do míst, kde se zdržují mořští duchové. Prostřednictvím šamana je poprosí, aby je po celý příští rok chránili a zajistili jim štěstí, hojnost a bezpečí na moři i na souši.

Pro výrobu svých tradičních hausbótů jménem kabang používají přírodní materiály. Tyto lodě jsou pro ně skromným domem, slouží jim jako pracovna, ložnice i kuchyň. Je pro ně však čím dál těžší žít svým tradičním způsobem, protože tlak civilizace na ně je velmi značný. Nejsou schopni si hledat zaměstnání a změnit své životy od základů, tak jak na ně naléhají některé programy různých vlád. Nemají žádné občanství, nemají svůj psaný jazyk.Veškeré tradice a jejich řemeslný um je předáván generačně v ústní podobě.

Je tedy otázkou, zda by tito lidé neměli být spíše podporováni než nuceni změnit svůj po tisíce let tradiční způsob života, jen aby zapadli do nějaké ze škatulek.