Kriegsmarine – vlčí smečky

Válka o Atlantik byla dlouhá a boje německých ponorek začaly v září 1939 a skončily až v květnu 1945. Němci ztratili kolem 30 000 mužů, kteří na ponorkách vykonávali svou službu vlasti.

Hitler dal přednost ponorkám

Německé ponorky útočily na zásobovací lodě již v průběhu první světové války, takže se jejich protivníci rozhodli využít konvojový systém pro ochranu vlastních lodí. Ponorky na změnu v taktice zareagovaly, a jakmile objevily nějaký konvoj, okamžitě se svolávaly rádiem, čímž začaly vznikat první tzv. vlčí smečky.

Když se v Německu dostal k moci Adolf Hitler a zjistil, že Evropa se k nim chová v rámci možností shovívavě, rozhodl o tom, že se budou i nadále stavět ponorky. Velitelem ponorkového loďstva se stal Karl Dönitz, jehož jméno bylo po celou dobu války synonymem pro ponorkovou válku. Hitlerovi bylo jasné, že nemůže konkurovat slavnému britskému námořnictvu, co se válečných lodí týká, a proto dal přednost ponorkám.

Britské konvoje

Britské velení se rozhodlo pro organizování konvojů již v srpnu 1939, tedy ještě před vypuknutím druhé světové války. Okamžitě po jejím začátku vyrazily na lov do Atlantiku první německé U-booty a kapesní bitevní lodě. Ovšem první střet ponorek s konvoji pro Němce nedopadl podle představ, když bylo potopeno 10 obchodních plavidel za cenu tří zničených ponorek. Velkou ranou pak pro Němce byla ztráta kapesní bitevní lodi Admiral Graf Spee, jež se po nahánění s britskými křižníky dostala až k jihoamerickým břehům, kde byla potopena vlastní posádkou, která byla přesvědčena o bezvýchodnosti situace. To rozlítilo Hitlera, který vyčetl admirálům zbabělost a o to více inklinoval k Dönitzovi. Ponorkoví velitelé byli oslavováni jako hrdinové poté, co se jim podařilo proplout do kotviště Královského námořnictva ve Scapa Flow, kde se podařilo potopit bitevní loď Royal Oak. Tohoto úspěchu konkrétně dosáhla ponorka typu U-47.

Důležitým bodem byl rok 1940, kdy byla poražena Francie a ponorky už nemusely plout Severním mořem z německých přístavů. Britským lodím často chyběly zkušenosti, takže německé ponorky často jednoduše odpluly. Na konvoj neútočila jediná ponorka, ale po objevení konvoje vyrazila na ohlášené místo celá smečka. Pokud se tedy eskorta rozhodla pro útok na jednu z ponorek, měly ostatní volný prostor na zaútočení. Nejzkušenější velitelé pronikali až mezi kolony konvoje, jelikož lodě vezoucí benzín nebo munici pluly uprostřed, aby byly hůře zasažitelné. Eskortní lodě neměly radary, takže nedokázaly zachytit ponorku na hladině, a proto dávali velitelé U-bootů přednost nočním útokům z pozice na hladině. Britové měli štěstí v tom, že Němci neměli vyrobeno dostatečné množství ponorek.

ponorka typu U-25

Úspěchy a protitahy

Rok 1940 znamenal pro německé ponorky šťastné období, jelikož Britové měli málo eskortních lodí. Např. konvoj SC-7 v říjnu 1940 ochraňovalo pouze jedno plavidlo. Na tento konvoj zaútočila vlčí smečka, která měla šest členů. Této smečce veleli Joachim Schepke a Günther Kretschmer. Eskorta byla sice posílena o dvě lodě, ale Němci i přesto potopili 20 lodí a k totální destrukci konvoje nedošlo jen kvůli tomu, že ponorky byly odvolány za jiným cílem. Obdobné masakry se konaly i jinde, nicméně jednalo se jen o dočasný problém, jenž Britové začali rychle řešit. K námořnictvu začaly přicházet protiponorkové korvety třídy Flower.

Vlčí smečky představovaly poměrně vážnou hrozbu, se kterou se Spojenci museli vypořádat. Spojenci vyvinuli hned několik protiopatření. Slabou stránku vlčích smeček představovala jejich rádiová komunikace, která byla potřebná ke svolávání útoků. Zařízení známé jako vysokofrekvenční směrový radiozaměřovač umožnilo Spojencům zaměřit komunikující nepřátelské ponorky a následně je napadnout. Vhodná byla i letecká podpora a miny.

Jako vlčí smečky se později označovala i uskupení amerických plavidel, která se obvykle skládala ze tří člunů.