Jean Paul Marat zavražděn ve vaně

Velká francouzská revoluce zanechala v dějinách lidstva nesmazatelnou stopu. Mnoho lidí během ní zemřelo a dodnes je známo tvrzení, že revoluce požírá vlastní děti. Své by o tom mohl povědět gilotinovaný Maximilien Robespierre či Jean Paul Marat zavražděný ve vaně.

Vrahem mladá žena

Těžko říci, jestli je nějaké místo horší či lepší pro smrt, ale když se Jean Paul Marat šel naložit do lázně, jistě nečekal, že bude zákeřně zavražděn. Jeho úmrtí bylo stylizovaně zachyceno na slavném obraze Jacques-Louise Davida nazvaném prozaicky „Zavražděný Marat“. Ovšem realita byla trochu jiná než obraz. Pokoj, ve kterém se Marat nacházel, byl tmavý a úzký.

Jean Paul Marat se v době svojí smrti nacházel ve vaně a měl tmavé mastné vlasy omotané špinavým ručníkem, ušmudlanou pokrývku měl přes ramena a tenké hubené nažloutlé ruce měl opřené o prkno, na němž psal. Někomu by se mohlo zdát zvláštní, že psal ve vaně, nicméně je t skutečně tak – Jean Paul Marat tvořil i ve vystydlé vodě.

Pozorovatele by na Maratovi mohly zaujmout snad jeho oči – velké šedozelené oči. Výrazná byla i Maratova ústa, která připomínala ústa ropuchy. Přesně takto ho uviděla i jeho vražedkyně. Tou byla pětadvacetiletá aristokratka Charlotta Cordayová d’Armont, která byla přímým potomkem světoznámého spisovatele Pierra Corneille. Mladá žena měla poměrně robustní postavu a za Maratem přišla s jediným úmyslem – zabít jej. Ostatně slečna Cordayová d’Armont z duše nenáviděla všechny, kdo zrušili privilegia feudálního zřízení a právě k těmto lidem patřil Jean Paul Marat. Z toho důvodu ho dne 13. července 1793 mladá Charlotta navštívila.

Nemocný člověk

Pod hedvábným fiží bílé halenky schovala Charlotta Cordayová d’Armont dýku s ebenovou rukojetí. Jean Paul Marat, zvaný Přítel lidu, neměl proti silné a ozbrojené ženě nejmenší šanci. Jeho vražda vstoupila do dějin celé Francouzské revoluce a pouze přispěla ke zrychlení politických sporů. Kromě toho tato nešťastná událost vedla k zavedení teroru. Maratovi už to sice bylo jedno, jelikož byl mrtvý, nicméně jeho zákeřná vražda vedla k růstu skutečného Maratova kultu.

Další významná osobnost Velké francouzské revoluce, Georges Danton, po zavraždění Marata prohlásil, že „Maratova smrt byla důležitější než jeho život“. Ostatně Marat byl poměrně nemocným člověkem a ve vodě trávil téměř celé dny, protože ta mírnila jeho bolesti, jelikož Marat trpěl ve své době neléčitelným ekzémem.

Navíc nebyl úplně zdráv ani po psychické stránce, když zřejmě trpěl fobickou neurózou, jež zvyšovala jeho obavy o budoucnost revoluce až k hysterii. O stavu jeho těla svědčí i skutečnost, že podle malíře Davida nebylo téměř možné Marata namalovat podle skutečného vzezření, jelikož na většinu těla byl „hrozný pohled“. Maratovo tělo bylo samý strup a krvavá rána. I přesto se jednalo o velice vlivného muže, který se nacházel na vrchu politického života tehdejší Francie. Patřil také k nejradikálnějším demokratům.

Těžký život

Během celého života to neměl Marat snadné. Narodil se 24. května 1743 ve švýcarském Boudry a jeho otec pocházel ze Sardinie. Přednášel na univerzitě v Ženevě medicínu a věnoval se textilnímu návrhářství. Matka pak byla francouzskou hugenotkou.

Jean Paul byl talentovaný, ale tělesně velice slabý. V řeči se navíc zadrhával a koktal. I z toho důvodu byl v pozdějších letech lepším pamfletistou než řečníkem. Nejprve studoval v Neuchatelu, ale mezi spolužáky byl celkem neoblíbený. Marat vystudoval lékařství v Paříži a v roce 1765 se lékařstvím začal i živit. Následně odjel do Anglie, kde žil a pracoval pět let.

Do Paříže se vrátil až v roce 1776 a hned se stal úspěšným, když vyléčil markýzu de Laubespine, jež měla závažnou plicní nemoc, kvůli níž měla dle názoru ostatních lékařů zemřít. Marat dámu plně uzdravil, a zároveň se stal jejím milencem. Posléze pracoval jako lékař tělesné stráže vojska hraběte z Artois, což byl bratr krále Ludvíka XVI. Zlomem se stal rok 1789, kdy Marat vstoupil do politiky a začal vydávat svůj slavný list Přítel lidu. Během Francouzské revoluce působil jako radikál a podle jeho názoru bylo potřeba pozabíjet nepřátele revoluce.

Jeho názory a činy ho však nakonec dohnaly rukou vražedkyně.