Mnoho lidí zná harpyje z mýtických řeckých bájí, popisujících velmi sugestivně stvoření napůl ženy, napůl orlice, které zosobňovalo nebezpečnou bouři. Jejich název vznikl z řeckého harpazein, což znamená uchvacující a přesně takové harpyje jsou. Ano, skutečně existují, majestátní ptáci žijící v posledních nedotčených pralesích v povodí řeky Orinoko ve Venezuele. Ptáci, kteří jako by k nám přiletěli z dávného pravěku a jejichž život je skutečně úchvatný stejně jako jejich vzezření.
V korunách nekonečného deštného pralesa 40 metrů nad zemí, kam lidské oko jen stěží dohlédne, se rozléhá naléhavý křik. Harpyjí samice s mládětem mají hlad a samec se s kořistí někde zatoulal. Vzápětí se ozve šustění mohutných křídel a do hnízda velkého jako manželská postel, v koruně mohutného kapoku, přistane harpyjí samec s kořistí. Tentokrát se jedná o opici, maplu plačtivou, jindy uloví třeba lenochoda, vřešťana, hady, vačice apod. Naskýtá se úchvatný pohled na neohroženého dravce, který mohutným zobákem odtrhává malé kousky masa a něžně, velmi trpělivě, krmí své bezbranné mládě.
Odchov mláďat je u harpyjí, jak jinak, velmi výjimečný. Prvního půl roku se od něj samice nevzdaluje a potravu zajišťuje výhradně samec. Později, když se mládě osamostatní, vyráží na lov i samice, která je o třetinu větší než samec, a tak si troufá i na větší kořist. Mládě však zůstává na rodičích závislé až do jednoho roku, což je u dravců skutečně nevídané. Lov opic je totiž natolik obtížnou disciplínou, že trvá skutečně dlouho, než si jej mládě dostatečně osvojí. Rodiče, velmi chytře, neloví opice v blízkosti stromu s hnízdem. Naopak nechávají tyto opice v klidu žít, aby je mládě mohlo pozorovat, analyzovat jejich pohyb, načasování skoku z větve na větev a jiné zvyklosti.
Harpyje jsou nekorunovanými králi mezi pralesními dravci. O prvenství ve velikosti se dělí s orlem východním. Ten má sice větší rozpětí křídel, a to až 2,7 metrů, ale má nižší hmotnost (až 9 kg). Nejtěžší zaznamenaná harpyjí samice měla neuvěřitelných 12 kilogramů, jejich rozpětí křídel však nepřesahuje 2 metry. Vzhledem ke hmotnosti těla je to poměrně málo, relativně krátká křídla harpyji umožňují vést velmi specializovaný způsob života. Prostředí, ve kterém žijí je nutí, aby měly křídla co nejmenší. V hustých větvích pralesa potřebují obratně manévrovat. Naučily se tedy lovit kořist, která je dostatečně velká, aby je nasytila a současně dost pomalá, aby mezi větvemi neutekla. Máchnutím mohutných širokých křídel harpyje strhává z větve zoufale se držící opici, kterou předtím uchvátila do svých až 13 centimetrů dlouhých pařátů. Na oběť se vrhá až osmdesátikilometrovou rychlostí a v pařátech unese až ¾ svojí hmotnosti. Ještě se divíte, že jejich název vychází z řeckého slova uchvacující? Bohužel se tito majestátní ptáci dostávají na listinu ohrožených zvířat z důvodu mýcení deštných pralesů.
A že vám jsou harpyje něčím povědomé? Možná je to tím, že právě podle těchto ptáků a jejich charakteristického způsobu letu navrhli filmaři fénixe Fawkese pro filmovou sérii o čarodějnickém učni Harry Potterovi.