Erupce Tambory měla největší smrtelné následky
Nebezpečí sopečné erupce hrozí i v současné době, ale v minulosti jsme se setkali s některými opravdu velkými výbuchy. Tím nejsmrtelnějším v historii byl výbuch Tambory.
Vyhaslá sopka ožila
Hora Tambora na indonéském ostrově Sumbawa se dlouhá léta zdála být vyhaslou sopkou. Evropané jí v podstatě objevili až jako „vyhaslou“. Ovšem 5. dubna 1815 se stalo něco neočekávaného. Spící obr se probudil ze spánku a začal zuřit. Hluboko pod horou narůstal tlak uvnitř magmatické komory, což znamenalo, že tento tlak nebyl udržitelný. Výbuchy bylo možno slyšet na vzdálenost až 1400 kilometrů.
Druhý den byla celá oblast zasypaná popílkem, nicméně to se stále ještě jednalo jen o začátek. O čtyři další dny později, tedy 10. dubna, Tambora odfoukla svůj vrchol. Tři obrovské sloupy ohně vystřelovaly lávu a popel až do nebe, kde se spojily v jeden děsuplný výtrysk s mračnem kouře, který sahal až do výšky 43 kilometrů. Tekuté magma obsahuje rozpuštěné plyny obdobně jako oxid uhličitý v lahvi limonády a při vyrovnaném tlaku zůstávají v klidu. Ovšem když se magma dostane na povrch, tlak se naruší a plyn v tekuté hornině začne dělat bubliny. Následuje explozivní expanze bublin, která celkem připomíná nukleární výbuchy než klasickou představu o vytékání sirupovité lávy.
Obrovské státy
Fáze výbuchu Tambory trvala zhruba hodinu a předznamenala nejničivější vulkanické nebezpečí, kterým jsou pyroklastické proudy. Tyto řeky popela se valily směrem dolů po úbočích sopky neuvěřitelnou rychlostí až 700 km/h. Všechno, co by se postavilo do cesty, bylo zničeno vařící masou plynu a horniny, která měla teplotu kolem tisíce stupňů Celsia. Kompletně celá vegetace poloostrova byla sežehnuta a vesničané zůstali pohřbeni pod vrstvou popela a kamení. To vše bylo vysoké asi metr a půl.
15. dubna exploze ustoupila, nicméně sopka i nadále chrlila mraky popela po dobu celého dalšího týdne. Jakmile se mraky rozptýlily, ukázala se sopka ve svojí nové podobě. Kužel se totiž zhroutil do sebe a vyplnil vyprázdněnou podzemní magmatickou komoru. Na místě vrcholu se objevil šest až sedm kilometrů široký sopečný kráter. Ztráty na lidských životech, které způsobil výbuch Tambory, byly obrovské. Odhadem se hovoří až o dvanácti tisíci lidech, kteří zemřeli během první erupce, a dalších zhruba šedesát tisíc lidí zemřelo na následky erupce.
Následky erupce totiž znamenaly, že veškerá úroda byla zlikvidována, což mělo za následek hladomor.
Rok bez léta
Popel a sirné aerosoly, které Tambora vyvrhla do atmosféry, způsobily, že globálně poklesly teploty o 0,4 až 0,7 stupňů Celsia. Následující rok 1816 byl znám jako „rok bez léta“ a ponuré počasí se objevilo i na obrazech jako např. Weymouth Bay od Johna Constabla. V řadě zemí byla mnohem slabší úroda než obvykle a šířil se hlad a utrpení. Kromě toho se více rozšiřovala cholera a tyfus.
V Německu přišli farmáři o velké množství koní, což byl následek hladomoru, nicméně to mělo určitou světlou stránku, protože šikovný úředník státní služby, baron Karl von Drais, vynalezl alternativní dopravní prostředek – velociped.