Ruský spánkový experiment

Děsivá pohádka pro dospělé nebo skutečná událost? Ač to zní neuvěřitelně, nikdo neví. Zprávy o údajném experimentu na sovětských vězních začaly na veřejnost prosakovat někdy kolem roku 2010. Je jich však málo a jejich věrohodnost nebyla nikdy prokázána. Podkladem k celé záležitosti má být deník, z nějž informace unikly jen nedopatřením. Nezbývá, než se spokojit s českým rčením, které se však již mnohokrát ukázalo jako velmi pravdivé: Na každém šprochu, pravdy trochu.

Bdící voják, dobrý voják

Základem celého experimentu měla být snaha vynalézt způsob, jak omezit nutnost spánku u vojáků. Výhody vojáků, kteří nepotřebují dlouhodobě spát, jsou zcela zřejmé. Přineslo by to úspory v počtu vojáků, protože by nepotřebovali střídání, posily by pak mohly být rozděleny jinam, kde by jich momentálně bylo více potřeba. Blížil se konec druhé světové války, vojska byla na všech frontách značně vyčerpaná a jakýkoliv trumf, navíc takový, by dokázal znatelně zamíchat kartami. Z tohoto pohledu se dá připustit, že by k takovému pokusu skutečně mohlo dojít.

Nikolajevův plyn

Látka, o které se dovídáme jen velmi málo a téměř výhradně ve spojitosti s ruským spánkovým experimentem. Tento plyn měl být vyroben na zakázku právě k tomu, aby potlačoval potřebu spánku a udržoval vojáky v bdělém stavu.  Pojmenován je prý podle váženého vojáka Felixe Nikolajeva. Dávkování plynu pokusným osobám podléhalo přísným pravidlům, protože ve větších dávkách se očekávala jeho toxicita. Experiment však ukázal, že měl i spoustu dalších vedlejších účinků.

Přípravy na pokus

Najít dobrovolníky pro spánkový experiment nebyl velký problém. Sovětské věznice byly plné zrádců vlasti, kterým stačilo přislíbit svobodu za účast na pokusu. I když měli být obeznámeni s tím, co se na nich vlastně bude testovat, ani přinejmenším netušili, že by měli vydržet bez spánku celých třicet dní! Takový byl totiž původní plán. Uzavřít 5 subjektů do hermeticky uzavřené místnosti, do které by bylo možno přesně korigovat propouštění kyslíku a Nikolajevova plynu. Místnost byla příjemně vybavena – lůžka, tekoucí voda, toaleta, velké množství knih a dostatečná zásoba převážně sušených potravin. Přesně tolik, aby vystačily pěti lidem na měsíc. Důležitým prvkem bylo monitorování subjektů. V místnosti byla instalována skleněná okna, zevnitř opatřena zrcadlem, tak jak je známe z vyšetřovacích místností u policie. Nechyběly ani mikrofony pro snímání zvukového dění zevnitř místnosti.

Experiment

Samotný experiment prý zpočátku probíhal velmi uspokojivě. Pokusní vězni trávili většinu času konverzací, a co bylo hlavní, nespali. Během prvních pěti dní se jak témata, tak tón jejich rozhovorů postupně měnily k horšímu. Vězni začínali být podráždění a paranoidní. Začali si stěžovat na podmínky, ve kterých žili a potom přestali komunikovat. Jen šeptali do mikrofonů a proti zrcadlům, většinou se snažili donášet na spoluvězně, snad si tím chtěli vysloužit důvěru pozorovatelů nebo lepší podmínky.  Podle údajného deníku, ze kterého se informace o experimentu unikly, došlo devátého dne k výraznému zvratu. Jeden z vězňů začal zběsile běhat po místnosti a neustále křičel. Vydržel to celé tři hodiny, dokud mu hlasivky nevypověděly službu. Pak už jen běhal a sípal. A ostatní? Nic. Dále šeptali, tak jako celé dny předtím. Teprve časem začal běhat a křičet další z nich. Jiní dva vytrhali stránku po stránce z knih, potřísnili je svými výkaly a začali lepit na zrcadlo tak, že když ho celé pokryli, ztratili vedoucí experimentu veškerý vizuální kontakt s místností. A pak náhle utichl křik i šepot. Zmatení vědci neměli tušení, co se uvnitř děje. Urychlená kontrola mikrofonů potvrdila, že fungují správně. Co je tedy špatně? Přece nemůže být malé místnosti obývané 5 lidmi ve špatném psychickém stavu absolutní ticho. Monitorované množství spotřeby kyslíku však naznačovalo, že uvnitř dýchá pět lidí. Po dlouhé debatě bylo rozhodnuto, navázat s vězni kontakt za každou cenu. Bylo jim telefonem oznámeno, ať si lehnou na podlahu a očekávají otevření komory kvůli kontrole mikrofonů. Po dlouhých hodinách ticha se z místnosti konečně ozval tichý hlas: „Už nechceme být osvobozeni.“

Patnáctý den – den zlomu

Patnáctý den po půlnoci byla komora vyčištěna od zbytků Nikolajevova plynu a doplněna kyslíkem. Ještě než se ji odvážili otevřít, začaly se z místnosti ozývat hlasy žádající obnovení přívodu plynu. Žádosti byly čím dál naléhavější a přecházely v křik a prosby. To už však sovětští vojáci z elitní jednotky vcházeli do otevřené místnosti. Většina z nich se po tom, co spatřila, odmítla do místnosti znovu vrátit a někteří z nich následně spáchali sebevraždu. Jeden z testovaných vězňů byl mrtev a kusy jeho těla se nacházely po celé místnosti. To, co zůstalo z ostatních čtyř vězňů, šlo jen stěží nazývat živými bytostmi. Všichni měli velmi výrazně poškozenou kůži a svalovou tkáň, z odhalených konečků prstů vykukovaly kosti, hrudní koš měli otevřený a některé orgány a tepny mimo tělo. V hrudníku prý zůstalo jen srdce, plíce a bránice. Podle pozdějšího zkoumání si všechna zranění způsobili sami, nejspíše prsty. A podle několik dní netknutých potravinových zásob bylo jasné, že se po několik dní živili svým masem a masem zesnulého vězně. Zatímco vstoupivší vojáci oněmělí hrůzou jen stáli, vězni neustále křičeli a vyžadovali obnovu dodávky plynu, evidentně se na něm stali velmi silně závislí. Při pokusu dostat subjekty z komory ven, přišlo několik vojáků o život a jeden subjekt vykrvácel poté, co si natrhl slezinu. Na pokus o zklidnění sedativy jejich těla nereagovala. Poté, co se podařilo zbylé tři vězně zpacifikovat, byli převezeni na operační sál a lékaři se pokusili navrátit jim orgány a tepny na původní místo. K uspání prvního bylo potřeba velké množství anestetik a vězeň se jim zuřivě bránil. Jakmile ho uspali, jeho srdce přestalo bít. V krvi měl obrovské množství kyslíku a na těle několik zlomenin. Dalšímu vězni, který se anestetikům také bránil, nabídli operaci bez nich. Spokojeně přikývl. Celou, šest hodin trvající, operaci byl vzhůru a ležel v absolutním klidu. Po skončení operace se dožadoval „pokračování v řezání“.

Šílený konec, šíleného pokusu

Po operacích, během nichž jim dali lékaři těla alespoň trochu do pořádku, se vězni stále dožadovali opětovnému uzavření v komoře a vystavení účinkům plynu. Neustále opakovali, že nesmějí usnout a zběsile se snažili, aby je nepřemohl spánek. Mezi vědci vznikla roztržka a rozcházející se názory na další postup. Vězňům slíbili návrat do komory, čímž je uklidnili, ale sami vůbec nevěděli, co dělat. Nakonec jeden z vědců vytáhl zbraň a těsně před opětovným uzavřením komory rozhodl o ukončení trápení testovaných.

Většina lidí se přiklání k názoru, že máme co dočinění s poněkud přehnanou „urban legend“, ale kdo ví. V Sovětském svazu bylo rozhodně dost lidí, kteří by se k něčemu takovému nejspíš nezdráhali propůjčit.