Poslední diktátor Evropy – Alexandr Lukašenko

O běloruském prezidentovi Alexandru Lukašenkovi se velice často hovoří jako o posledním evropském diktátorovi. Ve své zemi vládne již od roku 1994 a na svědomí má pronásledování mnoha politických odpůrců.

Lukašenko nechtěl rozpad SSSR

Alexandr Grigorjevič Lukašenko se narodil 30. srpna 1954 ve městě Kopys, takže prezidentem se stal v necelých čtyřiceti letech. Ještě předtím však zaznamenal zajímavou kariéru. Nejprve získal diplom učitele historie, společenských věd a ekonomie, aby následně v letech 1975-1977 a 1980-1982 působil v armádě Sovětského svazu. Po dokončení vojenské služby a vstupu do Komunistické strany Sovětského svazu se stal ředitelem kolchozu.

V době, kdy to se Sovětským svazem vypadalo špatně, se rozhodl podpořit Janajevovy pučisty proti prezidentovi Gorbačovovi. Lukašenko tedy stál na straně starého režimu a byl zásadně proti rozpuštění SSSR. Ostatně Lukašenko byl jediným poslancem běloruského parlamentu, který hlasoval proti rozpuštění Sovětského svazu. Jakožto poslanec Nejvyššího sovětu se proslavil nemilosrdným bojem proti opravdové i imaginární korupci ve vrcholných funkcích.

V červenci 1994 pak byl Alexandr Lukašenko zvolen prezidentem Běloruska. Důvěru voličů si získal hlavně příslibem ukončení tzv. „zlodějské privatizace“ a zúčtování s ekonomickými aférami z let 1991-1994. Také chtěl utužit politické a ekonomické vztahy s Ruskem. V roce 1996 si upevnil moc za pomoci ústavního referenda.

Foto:Kremlin.ru [CC BY 4.0], Wikimedia

Politické oponenty nechal zlikvidovat                                 

O Lukašenkovi se jako o posledním evropském diktátorovi nehovoří jen tak. Proslul například pronásledováním politických odpůrců. Lukašenko nechal podle svědectví dvou bývalých představitelů státního zastupitelství Petruškeviče a Slučeka v červnu 2001 zavraždit 30 představitelů opozice. K obětem patřil i bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko či předseda Nejvyššího sovětu Viktor Gončar.

Foto:Serge Serebro, Vitebsk Popular News [CC BY-SA 4.0], Wikimedia

Stejně jako dalších diktátorů, ani Lukašenka není možné se jednoduše zbavit. Pokaždé, když dojde na prezidentské volby, získává Alexandr Lukašenko kolem osmdesáti procent hlasů. Volby samozřejmě provází celá řada podvodů, avšak i přesto má Lukašenko reálnou podporu zhruba poloviny Běloruska, což rozhodně není málo. Od roku 1994 nebyly podle zahraničních pozorovatelů žádné běloruské volby zcela v pořádku, ale nařčení z volebních podvodů prezidenta nechávají naprosto chladným. Příznivci Lukašenka označují jako „backu“, tedy tátu. Odpůrci ho však označují za „zemědělského Führera“.

Protesty jsou rozehnány a aktivisté zatýkáni

Sám Lukašenko si uvědomuje, že je označován jako poslední evropský diktátor a v roce 2012 prohlásil, že „je lepší být diktátor než gay“. Ostatně již v roce 2003 sám prohlásil, že je pro něj charakteristický autoritářský styl vládnutí. V roce 2004 Lukašenko za pomoci referenda zrušil limit, kolikrát je možné se stát běloruským prezidentem.

Foto:Kepresidenan Indonesia, Wikimedia

Lukašenko byl samozřejmě zvolen i v letech 2006, 2010 a 2015, nicméně pokaždé vyšly do ulic hlavního města Minsku desetitisíce lidí, kteří demonstrovali, dokud je policie nerozehnala a nezatkla opoziční aktivisty. Samotný prezident ostatně oponenty varoval, že s nimi naloží tvrdým způsobem, když doslova prohlásil, že „jim zakroutí krkem jako kachnám“. Lukašenko se dokonce přiznal k falšování volebních výsledků, ale rozhodně ne očekávaným směrem. Hlasy totiž údajně musel sám sobě ubrat, aby se přiblížil standardům běžným na Západě. Z původních 93 % hlasů totiž udělal „jen“ 86 %.

Alexandr Lukašenko v bývalé sovětské republice zachoval sovětský typ ekonomiky, ale k dispozici má i levný plyn z Ruska a půjčky ze Západu. Lukašenkova země bývá často kritizována za porušování základních lidských práv, nicméně nikdo s tím nic zásadního nedělá. Opozice je v zemi potlačována i za pomoci velmi tvrdých prostředků a situace často místy připomíná Lukašenkem tolik oblíbený Sovětský svaz.