Živá zkamenělina latimérie podivná
Do řady podivuhodných živočichů bezpečně můžeme zařadit latimérii podivnou, která se často označuje za živou zkamenělinu. Jde o skutečně pozoruhodného tvora, který stojí za zmínku.
Objevena až ve 20. století
Ryba s latinským názvem Latimeria chalumnae byla vědeckou obcí poprvé spatřena až v roce 1938, tedy relativně nedávno. Latimérie podivná je klasickým příkladem tzv. živé zkameněliny, protože patří do skupiny ryb lalokoploutvých, o nichž se dříve myslelo, že již vymřely před více než 65 miliony let. Vyskytuje se v hloubkách 150-700 metrů, na skalnatých podmořských svazích, na něž narážejí silné oceánské proudy. Latimérie podivná dorůstá délky okolo 1,5-1,8 metru a váží od 65 do 100 kilogramů. Rozšířena je na západě Indického oceánu a jde o ohrožený druh.
Latimérie podivná má velké šupiny s bílými skvrnami, svalnaté párové ploutve a neobvyklý ocas s přídatným středním lalokem ocasní ploutve. Prsní ploutve jsou vysoce pohyblivé a latimérie je používá, aby se dostala do štěrbin k rybám a další kořisti. Populace latimérie podivné nejsou dostatečně evidovány, takže je poměrně složité provést odhady populačních četností, nicméně citlivost na odchyt a topograficky omezený typ jejich přírodního prostředí dokládají, že jde o ohrožený druh. Na ochranu latimérie podivné byl dokonce zřízen národní park s velice přísným režimem.
Objev v Jižní Africe
Podivuhodná ryba byla poprvé vytažena u břehu Jihoafrické republiky. Tento živočišný druh však doposud vědci znali pouze ze starých zkamenělin. Zvláštní tvor vypadal trochu jako z modrého porcelánu a dostal název latimérie podivná. Rybu ulovil poblíž ústí řeky Chalumna kapitán rybářské lodi Hendrik Goosen. Výrazně modrá ryba měla místo ocasu trojitý lalok a z jejího těla trčely končetiny, které klidně nemusely být ploutvemi, ale mohly být i krátkýma nohama s plovací blánou.
Goosen živočicha dopravil do jihoafrického městečka New London, kde se o jeho určení marně pokoušela zaměstnankyně muzea Marjorie Courtenayová-Latimerová. Rybu tedy alespoň nechala vycpat a pořídila její náčrtky, které se následně dostaly do rukou zkušeného biologa Jamese Smithe, který pochopil, o jakého tvora se jedná a určil mu latinské jméno, které v sobě odráží i jméno osoby, která se o objev zasloužila.
Další druh
Jihoafričané se o získání dalšího exempláře latimérie pokoušeli hodně dlouhou dobu marně. Druhý kus byl totiž uloven až o čtrnáct let později u Komorských ostrovů, kde žilo latimérií nejvíce. Postupem času však rybáři zjistili, jak na latimérie, takže byli schopni jich ulovit i několik za rok. Tyto kusy se následně dostaly do světových muzeí. Problémem bylo, že vzácné ryby, které byly vytaženy na hladinu, velmi rychle umíraly.
Až díky rozvoji moderní techniky začali vědci raději latimérie zkoumat přímo v jejich přirozeném prostředí. Bylo zjištěno, že latimérie příliš neplavou, ale svoje ploutvovité končetiny spíše využívají k „pochodování“ po dně. Zároveň bylo prokázáno, že latimérie umí velmi svižně a nečekaně zaútočit na kořist. V roce 1997 byla ve vodách u břehů Indonésie objevena latimérie s pozoruhodně načervenalou barvou, načež byly provedeny testy DNA, které ukázaly, že jde o samostatný druh latimérie, jež dostala pojmenování latimérie celebeská.
Latimérie se rozmnožuje relativně neobvykle, protože má obrovské jikry, které trochu vypadají jako pomeranče. K oplodnění dochází v těle matky, kde se také mládě vyvíjí až do velikosti přibližně půl kilogramu. Matka nakonec po dlouhé graviditě porodí pouze malý počet živých mláďat.