Zemní veverka burunduk

Burunduci nejsou podle názvu příliš známí, ale přesto se jedná o fascinující a hlavně roztomilá zvířátka. Jde o druh zemní veverky, který se dá velice dobře ochočit, takže ho lze mít doma jako mazlíčka.

V přírodě na severní polokouli

Burunduk páskovaný je zemní veverka, která žije na severní polokouli od Finska až po Japonsko. Velké zastoupení má v Rusku, což je jasné, pokud se podíváme na latinský název Tamias sibiricus. Oproti veverkám, které známe z našich lesů a parků, je burunduk zhruba poloviční. Také má jinou barvu srsti, protože u burunduka je běžná hnědošedá srst s pěti pruhy. Nenechte se však zmást tím, že je burunduk zemní veverkou, jelikož i přesto dovede výborně lézt po stromech a poskakovat mezi větvemi a stromy. Burunduk se hodně podobá známějším americkým zemním veverkám – čipmankům. Burunduci vynikají pestrým zabarvením a velkýma černýma očima. Kromě toho mají i pěknou štětičku na ocasu. Jedná se o nesmírně inteligentní druh zvířete, který je zvídavý a mrštný. Burunduk je denní zvíře, takže se nemusíte obávat, že by v noci rachotil a vydával zvuky.

Může se dožít kolem deseti let

V přírodě burunduk žije v lesích, pláních i horách s nižšími dřevinami. Obývá jehličnaté a smíšené lesy. V zemi si vyhrabává hnízda s komůrkami, kde posléze přespává a uchovává zásoby na zimu. Potravu si získává již během léta. Živí se ovocem, výhonky, listy, květy, houbami, larvami, červy a dalším hmyzem, který je pro něho podstatným zdrojem bílkovin. Burunduci běžně žijí v koloniích, kde se členové dorozumívají skřeky a hvízdáním. Burunduk se může dožít i více než deset let. Ovšem ve volné přírodě se tato zemní veverka dožívá nižšího průměrného věku, protože se stává potravou predátorů. V přírodě se burunduci páří většinou poměrně brzy po probuzení ze zimního spánku. Mláďata se rodí většinou za 29 až 31 dní od páření. V jednom vrhu běžně bývá dvě až pět mláďat, která se rodí holá a slepá.

Chov burunduka v domácnosti

Burunduci jsou čistotní a prakticky nejsou nijak cítit. Vzhledem k tomu, že si trus odkládá na jedno místo, dovede se velice rychle naučit chodit na misku s kočkolitem podobně jako kočka. Díky tomu nevyžaduje výběh burunduka téměř žádné čištění. To je hlavní výhodou chovu oproti fretce či králíkovi. Chov burunduka je poměrně jednoduchý, takže je možné ho doporučit i pro děti. Burunduk není náročný ani na potravu, protože základ tvoří z padesáti procent směs zrní pro hlodavce a z padesáti procent slunečnice. Vhodné je i nějaké dužnaté ovoce – třeba jablko. Z ovoce také zvíře získává tolik potřebnou tekutinu, protože jinak málokdy pije z napáječky. Kromě zmíněného může dostávat i jeřabiny, bukvice, žaludy, pampelišky či salát.

Ovšem je třeba říci, že burunduk je poměrně svobodomyslný, takže se nikdy neochočí úplně, abyste ho mohli kdykoliv zachcete vyndat z klece a hladit. Je dobré ho naučit, aby přiběhl třeba na zamlaskání. Pro domácí chov bohatě vystačíte s klecí o délce 80 centimetrů, šířce 60 centimetrů a výšce také 60 centimetrů. Klec samozřejmě může být i větší, nicméně uvedený rozměr vystačí i pro jeden pár. Občas byste měli nechat burunduka proběhnout. Do klece se vrací zvířata sama. 

Můžete se setkat i s bílým burundukem, což je genetická mutace. Začátečníci klidně mohou chovat jen jedno zvíře. Kromě výše zmíněné původní oblasti výskytu burunduk žije i v Nizozemsku, Francii a Německu, kde byl uměle vysazen a rozmnožuje se zde i ve volné přírodě.