Želvušky - nejodolnější organismy na Zemi
A kdyby jen na Zemi! Odolnost těchto mnohobuněčných mikroorganismů byla testována dokonce i ve vesmíru. A jak to dopadlo, se dočtete v následujících řádcích.
Želvušek existuje přes jeden tisíc druhů, jejich tělo se skládá z pěti segmentů, které chrání pružná kutikula. Pomocí osmi končetin se pomalu valí světem, vypadají totiž jako malí medvídci. Ne nadarmo se jim v anglicky mluvícím světě říká water bear. Najdeme je v podstatě kdekoli na naší planetě. Tyto zhruba jednomilimetrové organismy přežívají v mechu, v půdě, ale také pod ledovci, v horských pramenech, v nejhlubších místech oceánů, stejně jako v extrémních nadmořských výškách či pouštích. Přežijí všude, nic jim nevadí. Tito baculatí tvorové jsou zkrátka všude doma. Když se vědci v roce 2006 rozhodli vyzkoušet jejich odolnost největším testem, tedy vysláním do vesmíru, výsledek je naprosto šokoval. Želvušky byly vědecký týmem vyvezeny na oběžnou dráhu v pokusné kabině Foton 3 a hlavním cílem bylo vystavit je všem nepříznivým vlivům ve vesmíru - tedy vakuu, radiaci a kosmickému chladu. To je na takto malá stvoření víc než dost. Přesto když se želvušky navrátily na Zemi, začaly opět normálně fungovat a dokonce se i rozmnožovat. Výsledek je jasný - jsou nezničitelné! Přežijí sucho, vakuum, několik hodin v kapalném héliu, a to při teplotách blížících se absolutní nule. Nezničí je ani několikanásobek pro člověka smrtelné dávky radiace a šestkrát větší tlak než se objevuje v těch nejhlubších místech pod hladinou oceánů. Největší záhadou ovšem není, jak to dělají, ale proč tomu tak je.
Při jakýchkoliv extrémních podmínkách se želvušky v podstatě zakonzervují, uvedou se do stavu jakési hibernace. Používají k tomu disacharid zvaný trehalóza, který vypustí do svého těla. Trehalóza přejde do struktury podobné nerozbitnému sklu a zakonzervuje tak buněčné struktury. Dokonce i řetězec DNA se na tu dobu rozloží, celý organismus se pak nachází ve stavu vyschnutí, v tzv. anabióze. Celý proces funguje podobně, jako když například jantar zalije a po staletí uchová pravěký hmyz nebo rostlinná semena. V okamžiku, kdy extrémní podmínky pominou, trehalóza zase zkapalní, DNA se opět spojí a organismus se probudí k životu. Naprosto geniální! Vůbec ale není jasné, proč jsou želvušky takovými schopnostmi vybaveny. Není běžné, aby příroda takovým způsobem „plýtvala“, když to není potřeba. Želvušky jsou evidentně odolné i proti takovým podmínkám, které na Zemi nikdy nemohou panovat.
Při zkoumání jejich DNA se přišlo na další zajímavou věc – želvušky mají asi 1/6 cizích genů. Jedná se o DNA mechů, rostlin, hub i jiných živočichů. Jakkoli podivně to zní, vysvětlení je nejspíš velmi jednoduché, i když někteří vědci tvrdí, že šlo pouze o kontaminovaný vzorek. Podle jiných dochází k infiltraci cizích genů během probouzení z hibernace. V okamžiku, kdy se tělo želvušky zaplaví vodou a řetězec DNA se opět spojuje dohromady, se do něj s největší pravděpodobností přimíchají i geny z okolí, ve kterém hibernovala.
Zdá se, že toto medvíďátko bude zvesela ťapat po světě ještě dlouho po jeho zániku, stejně tak jak to dělá už nějakou půl miliardu let. Zkrátka strčí všechny Predátory, Vetřelce a Terminátory hravě do kapsy a možná se nám, pánům tvorstva, někde za rohem potutelně směje.