Vzácný klokánek králíkovitý

Člověk se může neustále divit, jak rozmanitá dokáže být příroda. Pravděpodobně nikdo z nás nezná všechny živočišné druhy a neustále poznáváme nové. Jedním z méně známých zvířat je vzácný vačnatec klokánek králíkovitý.

Ohrožený zemědělstvím

Klokánek králíkovitý se latinsky nazývá Bettongia penicillata. Jedná se o velice malého vačnatce, který byl v minulosti poměrně běžný, ale v současné době je velice vzácný. Jeho vzácnost je zapříčiněna ztrátou biotopů, jíž zavinilo postupující zemědělství. Kromě toho klokánka ohrožují hlavně lišky, které byly často do míst jeho života zavlečeny uměle. Jedná se o zvíře, která na první pohled připomíná hlodavce. Žije ve světlých lesích a lesnatých oblastech. Najít ho můžeme i v křovinatých lokalitách a ve vysoké trávě. Setkat se s ním ve volné přírodě můžete pouze v jihozápadní Austrálii.

Klokánci jsou noční zvířata, přičemž dny přečkávají skrytí v hnízdě. Jde o samotářské zvíře a každý jedinec si chrání oblast, kde žije. Taková oblast mívá rozlohu kolem dvaceti až čtyřiceti hektarů. Běžně se ve volné přírodě dožívají kolem pěti až sedmi roků, nicméně v lidské péči se mohou dožít až deseti let. Běžnou potravou klokánků králíkovitých je hmyz, ovoce, bobule, houby, pryskyřice, hlízy, cibule, semena a plody. Dorůstá se do délky 30-40 centimetrů a váží okolo 1-1,5 kilogramu. Délka ocasu pak dosahuje téměř stejné délky jako celé tělo.

Vodu pije jen minimálně

Tento živočišný druh může mít mláďata dvakrát až třikrát do roka, přičemž březost samice trvá pouhých 21 dnů. Mládě následně tráví zhruba tři měsíce ve vaku a pohlavně dospívá kolem půl roku života. Klokánek má chápavý ocas a na rozdíl od klokanů, kteří ocas používají k udržení rovnováhy, může klokánek díky svému ocasu sbírat různé předměty a přenášet je. Díky tomu si třeba nosí trávu do svého hnízda. Takovou zajímavostí na klokánkovi je fakt, že v přírodě pijí vodu jen minimálně, protože si vystačí s vodou, kterou obsahuje jejich zřejmě nejoblíbenější potrava – houby. Klokánek je řazen do samostatné skupiny tzv. krysích klokánků. Ti se od skutečných klokanů v řadě věcí liší. Hlavně jsou menší a mají jinak uspořádaný chrup, pestřejší jídelníček a také pohyblivější ocásek. Klokánek má šedohnědou srst, která je na čenichu a na ocase velice krátká. Ocas je potom zakončen černým střapcem.

Nebezpečné lišky a kočky

Před příchodem bílých osadníků do Austrálie se klokánek králíkovitý vyskytoval v celé jihovýchodní, jižní i jihozápadní Austrálii. Žil i ve Velké Viktoriině poušti, Velké písečné poušti i v Gibsonově poušti. Nechyběl ani v poušti Tanami v Severním teritoriu. Ovšem kolonizace s sebou přinesla vykácení lesů a křovin, kde klokánci žili, stejně jako nové potravní konkurenty, jimž dominovali králíci. Nebezpečím byly i výše zmíněné lišky a také domácí kočky. V konečném důsledku to přineslo razantní a rychlý úbytek klokánků, kteří už počátkem dvacátého století z většiny svého dřívějšího území zmizeli. Jeden z poddruhů klokánků byl dokonce vyhuben v Jižní Austrálii kolem roku 1923. Jediné oblast, kde se klokánkům podařilo přežít, byly na jihozápadě Západní Austrálie. Ovšem lidé si uvědomili, že je třeba tato zvířata chránit, a proto zahájili programy na jejich záchranu.

V evropských podmínkách klokánka chová kolem třicítky zoologických zahrad a setkat se s ním můžete nebo jste se v minulosti mohli setkat i v některých našich zoo. Nechybí např. v Plzni, Brně či Praze. Klokánek je chráněn díky zařazení do Evropského záchranného programu.