Vidloroh – zvíře s unikátními rohy

Zvířata mohou být skutečně pozoruhodná. Mezi taková zvláštní zvířata patří i vidloroh, který má velmi zajímavé rohy a zároveň jde o jediný druh čeledi vidlorohovitých, což samo o sobě také stojí za pozornost.

Velice rychlý sprinter

Vidloroh má skutečně unikátně tvořené rohy – rohovité násadce sice sedí na kosti jako v případě antilop, ale jsou mírně vidlicovitě rozeklané (odtud tedy název) a každý rok je vidlorozi shazují stejně jako jeleni. Patří k nejrychlejším savcům, protože může v nejvyšší dosáhnout rychlosti až kolem 100 km/hod. V zimě se vidlorozi mohou seskupovat do stád s více než tisícem členů. Latinské pojmenování vidloroha zní Antilocapra americana. Délka těla je mezi 1-1,5 metru, zatímco ocas dorůstá délky 7,5-18 centimetrů.

Hmotnostně dosahuje hodnot mezi 36-70 kilogramy. Vidlorozi běžně žijí na západě a středu Severní Ameriky. Co se barvy týče, bývá vidloroh rudohnědý až tříslově hnědý. Spodní strana těla, obličej, obřitek a pruhy na krku jsou bílé. Samec má černou skvrnu na krku, rohy jsou delší než uši a v polovině jejich délky mají výsadu směřující dopředu. V případě samic jsou rohy o něco kratší než uši. Velké skupiny zvířat se v letních měsících rozčleňují na menší skupinky. V potravě vidloroha bývá zastoupeno větší množství různých druhů rostlin.

Čtyři známé poddruhy

Zvíře představuje přechod mezi jelenovitými a turovitými. Jsou známé čtyři poddruhy – vidloroh americký, vidloroh arizonský, vidloroh kalifornský a vidloroh sonorský. Vidloroh se vyvíjel v Severní Americe, kde patří k jedněm z nejstarších savců. Právě z toho důvodu nemá na ostatních světadílech žádné další příbuzné. V horkých teplotách se chlupy zježí, zatímco v zimě přilnou k pokožce, aby vidloroha ochraňovaly před chladem.

Dlouhé bílé chlupy na ocasu v případě ohrožení naježí, čímž varují ostatní vidlorohy. Vidloroh je unikátním sudokopytníkem, protože rohy shazuje a přibližně do čtyř měsíců jim narůstají nové rohy. Vidloroh disponuje vynikajícím zrakem. Průměrná délka života se pohybuje okolo deseti roků. S vidlorohy se nejčastěji dá setkat na Velkých pláních, nicméně areál jejich výskytu zasahuje až do Skalnatých hor a polopouštních oblastní na jihozápadě USA a na severu Mexika.

S žízní si ví rady

Vidlorozi jsou přežvýkavci, jejichž jídelníček tvoří hlavně traviny a větvičky keřů, avšak v případě nedostatku nepohrdnou ani kaktusy. Velice dobře snášejí žízeň. V době říje se skupiny vidlorohů rozptýlí a znovu se shromažďují počátkem zimy. Jedná se o velice plachá zvířata. Ovšem jakmile zahlédnou něco nezvyklého, většinou je zvědavost donutí si věc prohlédnout pěkně zblízka.

Říje probíhá od září do půlky října, kdy kolem sebe samci tvoří skupinu tří až čtyř samiček. Mláďata se rodí kolem května až června, většinou se jedná o dvojčata, jež váží zhruba dva kilogramy. Matka mláďata rozmisťuje do úkrytů vzdálených od sebe cca sto metrů, kam je chodí kojit. Pokud tedy bude jedno mládě napadeno predátorem, má druhé šanci uniknout. Rohy se objevují do jednoho roku.

Vidlorozi mají podobný osud jako bizoni. Když se totiž na americký Západ dostali první běloši, pohybovalo se tu kolem padesáti milionů vidlorohů. Za jedno století se však početní stavy snížily až na devatenáct tisíc kusů. Byla přijata velmi přísná opatření na jejich ochranu, díky čemuž se populace opět zvýšila. V současné době žije v Severní Americe okolo půl milionu vidlorohů.