Účinný lovec ptáků karakal

Někteří živočichové jsou k lovu doslova stvoření. Jedním z dokonalých zabijáků je i karakal, který se specializuje na lovení ptactva.

Vyskytují se i černí jedinci

Karakal se někdy též označuje jako rys stepní, africký rys či rys pouštní. Často se objevuje i pojmenování rysec karakal. Latinský název zní Caracal caracal. Jedná se o kočkovitou šelmu, která obývá aridní křovinaté prostředí. Dorůstá délky okolo 60-90 centimetrů, zatímco jeho ocas běžně dorůstá jen mezi dvaceti až třiceti centimetry. Hmotnost dospělého zvířete se pohybuje mezi šesti až dvaceti kilogramy. Celkově se velikostí označuje za střední kočkovitou šelmu, i když patří do podčeledi malé kočky. Spolu s karakalem do této podčeledi náleží ještě africká kočka zlatá.

Zadní nohy jsou delší než přední, což dodává karakalově postavě zvláštní vzezření. Karakal je rozšířen v Africe a na západě, ve středu a na jihu Asie. Má žlutohnědé až načernalé zbarvení, nicméně vyskytnout se mohou i úplně černě zbarvení jedinci, stejně jako je tomu i u jiných druhů kočkovitých šelem jako třeba v případě černého pantera. Barevně karakal připomíná pumu a podobá se jí ostatně i stavbou těla. Samice bývá o něco světlejší než samci. Skvrny na těle dospělí jedinci běžně nemívají, i když je možné, že některá mláďata je mají. Karakal je pověstný svou schopností vyskočit kolmo až tři metry do výšky a srazit letícího ptáka mocnou tlapou. Jeho hlavní potravu tvoří hlodavci, zajíci a drůbež.

Není příbuzný s rysem

Jméno karakal pochází z tureckého slova karakulak, což v překladu znamená černé ucho. V Africe se však karakalovi přezdívá rudá kočka, rudý rys, rooicat či africký rys. V Nigeru mu zase patří přezdívka gazelí kočka, jelikož je znám svou schopností chytat gazely dorkas. I když dochází k fragmentaci areálu a místně může být zvíře ohroženo vymizením, celkově se jedná o poměrně početné zvíře, které se hodnotí jako málo dotčené. Zvíře má poměrně blízko k servalovi, přestože ten spadá do jiného rodu. Navenek se dá karakal označit za podobného rysům, nicméně tyto šelmy nejsou nikterak zvlášť spřízněny. Karakal je útlejší, má delší nohy a krátkou jednobarevnou srst. Uši karakala jsou na konci opatřené dlouhými chomáčky chlupů, čímž připomíná již zmíněného rysa.

Zajímavostí je, že karakal dokáže vydržet poměrně dlouhou dobu bez pití, pouze s tělesnými tekutinami kořisti. Karakalové žijí většinou jako samotáři, nicméně výjimečně spolu mohou po nějakou dobu žít i dva dospělí jedinci a to zřejmě i mimo dobu páření. Každý jedinec má většinou své teritorium, přičemž jeho velikost se liší dle toho, jestli se jedná o samce či samici.

Dá se ochočit

Karakalové byli již ve starém Egyptě často znázorňováni na nástěnných malbách, přičemž jim Egypťané připisovali kouzelnou moc a měli pro ně i náboženský význam. Někdy je dokonce i mumifikovali. V Persii a Indii byli karakalové chováni pro zábavu. Lidé je cvičili v chytání zajíců a ptáků. Někdy je vypouštěli mezi hejno holubů, když předtím uzavírali sázky, kolik jich karakal skolí. Pokud se v zajetí drží odchycený původně divoký jedinec, může být vznětlivý a podrážděný. Ovšem pokud je odchycen jako mládě, dá se jednoduše ochočit a využívat jako lovecké zvíře. Pro lidi není nebezpečný, ani pokud je zraněný, a napadení karakalem je velice vzácné.

Karakal se dá chovat i v zoologické zahradě, takže je k vidění i v některých našich ZOO. V loňském roce byla odchována mláďata ve Dvoře Králové. Karakala chová například i Jihlava.