Tuleň leopardí – postrach tučňáků si troufne i na člověka

Tuleň leopardí může na první pohled vypadat jako roztomilé zvířátko ,ale nenechte se mýlit. Umí být také velmi agresivní a neústupný – ne nadarmo se mu říká žralok Antarktidy a spolu s kosatkou dravou stojí na samé špičce potravního řetězce nejjižnějšího zemského kontinentu.

Hravý společník s velkým harémem

I když tuleni leopardí (Hydrurga leptonyx) obývají poměrně odlehlé oblasti Antarktidy, ani náhodou nejsou samotáři. Žijí v koloniích čítajících i několik tisíc jedinců a samci kolem sebe neustále udržují skupinku plodných samic. Velmi rádi také koordinovaně loví, což velmi dobře vědí místní tučňáci. Jakmile se ve vodě mihne charakteristický skvrnitý kožich, tlačí se bezradně na okraji skalisek a odmítají se k vodě byť jen přiblížit.

Naštěstí pro tuleně žijí i tučňáci ve velkých skupinách. Stačí tedy, aby si ptáci v zadní části hejna nevšimli, co se ve vodě děje a bezstarostně postupovali dál. Nešťastníky v předních liniích pak zkrátka shodí tuleňům přímo do tlamy. Před skvrnitým „mořským levhartem“ si ale nemůžete být jistí ani na souši. Tuleni umí silným čumákem prorazit ledovou kru a zmocnit se překvapené kořisti. Kromě tučňáků to mohou být i jiné menší druhy tuleňů (hlavně mláďata), ale také ryby, olihně nebo krunýřovky (druh korýše).

Při přebírání mořského dna tuleni někdy působí dojmem, že si hrají – vynášejí v tlamě kamínky, které poté pustí a chytají je, dokud nedopadnou na dno. Běda ovšem, pokud se v okolí mihne vhodná kořist. Z roztomilého mazlíka je rázem nelítostný predátor. Má k tomu koneckonců všechny předpoklady. Umí zadržet dech na více než 30 minut a potopí se do hloubky přes 200 metrů. Na rozdíl od jiných druhů tuleňů také žralok Antarktidy používá k pohybu pod vodou především přední ploutve. To mu umožňuje velmi rychle a obratně manévrovat.

Shackleton by mohl vyprávět...

První setkání s agresivním tuleňem leopardím najdeme už v deníku Královské transantarktické expedice, které velí slavný Ernest Shackleton. Obětí útoku se stává člen výpravy Thomas Orde-Lees, který lyžuje přes zamrzlou kru, když se náhle ve štěrbině objeví hlava tuleně a snaží se ho kousnout. Thomas se brání kopanci a snaží se pokračovat dál, zvíře se ale nenechá odradit a nakonec musí být zastřeleno.

Podobné zprávy čas od času prosáknou i ze současných vědeckých expedic z Antarktidy. Došlo už k několika těžkým zraněním a bohužel i k jednomu úmrtí. Nešťastnou obětí byla britská potápěčka Kristy Brownová. Při jednom z ponorů ji tuleň leopardí stáhl ke dnu a silnými čelistmi jí prokousl hlavu. Než se k dívce dostala pomoc, utopila se. Jde o případ z roku 2003, nicméně vědci se obávají, že počet útoků tuleňů leopardích bude narůstat přímo úměrně tomu, jak bude v Antarktidě přibývat vědeckých expedic a dlouhodobě pobývajících pracovníků. Až dosud chránily polárníky před mořským levhartem široké liduprázdné pláně Antarktidy. Ale co se stane, až budou tuleni leopardí nuceni sdílet s člověkem většinu svého loveckého teritoria?

A je tu ještě jeden problém; globální oteplování postupně připravuje tuleně o jejich životní prostředí. Díky tomu se často dostávají za hranice svého obvyklého území. Byli už viděni u pobřeží Austrálie, jižní Afriky i Jižní Ameriky. Když se teto přes dva metry měřící a 350 kilogramů vážící kolos objeví u pláže, vyhlašuje místní pobřežní hlídka zákaz koupání. Preventivně. Ostrý nos tohoto tuleně si totiž poradí s nafukovacím člunem stejně jednoduše jako s ledovou krou. Zatím se všichni lidé jen pořádně lekli, ale jednoho dne to už tak dobře skončit nemusí...