Šakali a další šelmy našich hor

Populace velkých šelem byla na našem území téměř úplně vyhubena. A v posledních desetiletích se v našich horách a lesích postupně obnovují populace, vlků, rysů nebo medvědů. Ale s nimi přicházejí i doposud nevídaní návštěvníci, kteří si uvolněné niky velmi rychle zabírají pro sebe. Není tedy problém potkat u nás například mývala, divokou kočku nebo šakala původem z Balkánu.

Skrytě žijící zvířata s velkými nároky na velikost území – přesně tak lze charakterizovat většinu našich velkých šelem. Sbírání dat v terénu je obtížné a často neprůkazné. Velkou pomocí jsou fotopasti, díky kterým bylo v posledních letech potvrzeno více pozorování šelem než kdykoliv dříve. Neznamená to ale, že bychom se museli bát návratu hladových vlčích smeček nebo zuřivých medvědů samotářů. Některé indicie naznačují, že populace našich šelem je stále stejná nebo vykazuje jen mírně vzrůstající tendenci a častější pozorování má na svědomí právě dokonalejší technika.

Návrat ztracených synů

Velké šelmy se na našem území původně vyskytovaly hned čtyři: vlk obecný, medvěd hnědý, kočka divoká a rys ostrovid. První tři byly během středověku na našem území zcela vyhubeny, rys ostrovid pak přežil v počtu několika málo kusů a to i díky tomu, že jedinci tohoto druhu k nám přicházeli i ze sousedních států v honbě za novým územím.

Vlk obecný (Canis lupus)

Na našem území byl ještě před několika stoletími nejhojnější šelmou. O tom ostatně svědčí i dlouhá řada obcí, které mají jeho jméno nějakým způsobem zakomponováno v názvu nebo ve znaku, například Vlčkov, Vlkov, Vlčnov apod. Hladové smečky vlků ale byly trnem v oku farmářům a hlavně chovatelům ovcí, takže v 19. století tyto velkolepé šelmy z našich krajin zcela zmizely.

Dnes patří vlk obecný mezi kriticky ohrožené druhy a je zákonem chráněný. Díky tomu k nám začala pronikat populace z Polska a to hlavně na území historické Lužice. Vlci osídlují hlavně opuštěné doly a lomy hluboko v lesích. Jsou plašší a lidem se zdaleka vyhýbají. Jejich hlavní kořistí jsou divoká prasata, jeleni a srnci, jejichž stav by mohli časem zregulovat na únosnou míru. V ČR zatím najdeme jen jednu stabilní a množící se vlčí smečku a to na území Kokořínska.

Medvěd hnědý (Ursus arctos)

Poslední medvěd hnědý byl u nás zastřelen v druhé polovině 19. století. V poledních letech lze však osamocené jedince spatřit na východě Moravy, kam přecházejí z blízkého Slovenska. Jejich výskyt je sporadický a našem území nejspíš ani nevyvádějí mladé.

Kočka divoká (Felis silvestris)

Měla pověst zavilého škůdce a téměř 60 let byla v našich končinách považována za vyhubenou. Dnes v našich lesích nežije více než několik desítek jedinců a lidé, kteří ji spatřili, by se dali spočítat na prstech. Nejživotaschopnější populace žije v NP Poddyjí, ale i ta čítá pouhých několik párů. Výskyt kočky divoké je potvrzen také v Jeseníkách, na Šumavě a v Rychlebských horách.

Jde o velmi plaché zvíře, které nelze prakticky spatřit jinak než v hledáčku fotopastí. Ty se instalují do blízkostí kolíků napuštěných tinkturou z kozlíku lékařského, která kočkám neodolatelně voní.

Rys ostrovid (Lynx Lynx)

Naše největší kočkovitá šelma, kterou se nepodařilo zcela vyhubit ani v době největších represí. I když všeobecně se soudí, že poslední životaschopná populace byla vyhubena někdy na přelomu 19. a 20. století a další pozorování této šelmy měli na svědomí jedinci pronikající na naše území ze Slovenska a dalších států.

Právě slovenská populace rysů umožnila opětovné úspěšné nasazení rysů zpět do naší přírody )ale i jinde po Evropě). Dnes se zde rysi vyskytují ve třech vzájemně izolovaných skupinách. Tu nejmenší najdeme v Jeseníkách, kde jsou ale rysi ohrožování pytláky a jejich počet se odhaduje na méně než 10. Severomoravská populace čítá asi 15 jedinců, ale je posilována pravidelnou migrací ze Slovenska, takže prognózy jejího vývoje jsou velmi příznivé. Nejvíce rysů (odhady se pohybují mezi 60-85) pak žije v jižních a západních Čechách.

Vetřelci v našich horách

Nepřítomnost původních šelem v našich lesích samozřejmě dala příležitost příchodu nepůvodních druhů. Některé sem nechtěně vysadil člověk (mýval severní a psík mývalovitý), jiné se do našich končin stěhují díky oteplujícímu se klimatu. Pokud tedy v Polabí potkáte středomořského šakala, nedivte se příliš.

Mýval severní (Procyon lotor)

Pokud by měli myslivci označit největší škodnou ve svém revíru, byl by to určitě mýval. V sousedním Německu byl jeden čas velmi domácím mazlíčkem. Zdivočelí mývalové pak začali pronikat i k nám. Jsou velmi přizpůsobí. Dobře šplhají a spolehlivě dokáží najít ptačí hnízda a zlikvidovat vajíčka i mladá ptáčata. Zvláště pro ptáky sídlící na zemi může rodinka mývalů znamenat doslova pohromu. Mývalové také s oblibou pojídají vodní mlže nebo raky. Dnes se vyskytují na více než 100 místech v ČR. Díky jejich pověstné chytrosti je jejich odstřel nesmírně složitý a časově náročný. Mývalové se proto bez námahy pomalu šíří dál.

Psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides)

Známý také jako mývalovec kuní je malá šelma zavlečená z Asie. Dříve byl oblíbeným chovancem zoologických zahrad, odkud poté pronikl do volné přírody. Jeho jídelníček je velmi podobný mývalovi, navíc ale přenáší mnoho vážných onemocnění, například toxoplazmóza, mor nebo vzteklina. Velmi rychle se množí jeho masivní odstřel zatím pro nedostatek dat nepovolila Evropská unie. Potkat ho můžete téměř v jakémkoliv lese. Žije ale skrytě a díky jeho velikosti (není větší než vydra) nejsou setkání s ním příliš častá. Více informací

Šakal obecný (Canis aureus)

Labské nížiny patří k nejteplejším oblastem u nás a právě proto se zde velmi líbí původně středomořské šelmě šakalovi obecnému. Na první pohled se šakal podobá většímu psu nebo lišce, takže si mnoho lidí ani neuvědomuje, že právě zahlédli něco zvláštního. Zatím se u nás objevují spíše ojedinělé zatoulané exempláře, ale v okolních státech už se šakalům povedlo založit větší životaschopné populace a je tedy otázkou času, kdy k tomu dojde i u nás.