Půlhodina bez jídla se u rejsků rovná rozsudku smrti

Rejsci jsou malí nenápadní savci, kteří žijí téměř na všech kontinentech světa. Jejich rychlý metabolismus spolu s malou velikostí jim ale neposkytuje příliš dlouhý život. A to i přesto, že je predátoři téměř neloví. Sliny rejsků jsou totiž jedovaté

Kromě Austrálie a Jižní Ameriky najdete nějakého zástupce čeledi rejskovitých na celém světě. V České republice se vyskytuje hned 7 druhů, mezi ty nejhojnější patří rejsek obecný (Sorex araneus L.) a rejsek horský (Sorex alpinus L.). Rejsci zřídka dorůstají více než 80 mm a ručičky vah se v jejich případě pohybují okolo 14 gramů hmotnosti. Pozorovatele jako první na rejskovi zaujme jeho nápadně protažený čumáček. Čelisti ukrývající dlouhé ostré zoubky pak vzápětí potvrdí, že před námi nestojí hlodavec ale hmyzožravec.

Udatný bojovník s velkým panstvím

Rejsek obecný je v našich končinách nehojnější. Zbarvením je spíše hnědý a vyskytuje se hojně až po oblasti Číny a Mongolska. Jde o velmi dravého živočicha, který si troufne i na kořist mnohem větší, než je sám. Jestliže rejsek obecný žije v oblastech s pevnými půdami, velmi brzy obývá velký a složitý systém nor. Některé vyhrabává, jiné zabírá a uvnitř honí vše od zemního hmyzu až po jiné menší hlodavce. Zvláště mláďata hrabošů a myší mu velmi chutnají. Ale nepohrdne ani žížalami, slimáky, brouky, housenkami a dalšími bezobratlými.

Nory vyhrabané v měkké půdě nebo v mechu mu tolik možností k podzemnímu lovu neposkytují, častěji se proto musí vydávat na povrch. Pohybuje se velmi rychle a obratně. Na větší kořist útočí ze zálohy, rychlý hmyz jednoduše doběhne. Rejsek horský (s černě zabarveným bříškem) navíc umí jako jediný z našich rejsků šplhat po stéblech trav, na kterých se přidržuje ohebným ocasem. Nejčastěji se vyskytuje v blízkosti vodních toků s dostatečně hustou a pevnou zelení. Všechny druhy rejsků jsou u nás zákonem chráněné.

Nedokonalé trávení nutí rejsky stále jíst

Rejsek musí každý den spořádat 1-2x tolik potravy, co sám váží. U mláďat nebo starších jedinců může i půl hodina bez jídla znamenat smrt. Jinak rejsek běžně uhyne bez potravy za 4-9 hodin. Důvodem je jeho nedokonalá trávicí soustava. Už po několika minutách po najezení totiž rejsek vyloučí stolici s velkým množstvím nestráveného jídla a využitelných zbytků. Jeho nora díky tomu na dálku charakteristicky čpí.

Tento handicap způsobuje, že rejsek musí téměř neustále něco konzumovat. Denně si nemůže pospat více než 2-3 hodiny a i tehdy dělí odpočinek do kratších intervalů. I díky tomu rejsek obvykle nežije déle než 12-16 měsíců. A i když v zajetí lze jeho dožití o něco prodloužit, obvykle druhou zimu svého života nepřežije.

Jak hbitě a rychle se rejsek pohybuje si můžete prohlédnout na tomto videu:

Jedovatý savec i v našich končinách

Jedovaté savce si obvykle spojujeme s exotickými končinami a zvířaty, jako je ptakopysk nebo haitský štětinatec. Jako první byla ovšem jedovatost savců popsána na severoamerickém rejskovi krátkoocasém a to už v roce 1889. Jedovatý sekret se nachází v podčelistních žlázách a při kousnutí způsobuje větším zvířatům včetně člověka nepříjemné otoky doprovázené palčivou bolestí, které ale nejsou nijak nebezpečné.

I u nás žije jeden jedovatý savec. Jmenuje se rejsec vodní a s rejsky je blízce příbuzný. Řezáky rejsce vodního mají na vnitřní straně rýhu, díky které může při kousnutí jedovatý sekret proudit do rány. Bolest a otok pak přetrvávají i několik dní. Z toho důvodu kočky ani jiní predátoři rejsce nepožírají a pokud jsou k tomu v nouzi přesto donuceny, hlavu nechávají bez povšimnutí.

Chov rejsků na zahradě

Každý rok zažívají nadšení chovatelé hořké zklamání. Rejsci se totiž v zimě často stahují do lidských obydlí. I přes svou rychlost jsou poměrně hloupí a snadno se dají nalákat třeba do pytlíku naplněného pilinami s kouskem syrového masa. V zajetí však obvykle umírají do několika hodin a to i při přísunu vhodné potravy. Důvodem je pravděpodobně šok.

Mnohem lepší je tedy vytvořit rejskům vhodné místo k ubytování přímo na zahradě. Odvděčí se vám za to likvidací všech možných zahradních škůdců, od slimáků až po hraboše a myši. Postačí jim malá keramická budka nebo domeček určený pro čmeláky. V příbytcích s větším otvorem se neusadí kvůli strachu z predátorů. Domek je dobré zakrýt starším listím nebo hlínou tak, aby vstupní otvor zůstal volný a umístit ho do stínu, například po listnatý strom. Malí návštěvníci se v něm určit objeví co nevidět.