Ptakopysk podivný

Na celém světě existuje celá řada zvláštních zvířat. Jedno z nich to má již v názvu – ptakopysk podivný. Jedná se sice o savce, jenže klade vejce, místo toho, aby rodil živá mláďata.

Zploštělý zobák pokrytý citlivou kůží

Ptakopysk podivný spadá do kategorie ptakořitných stejně jako ježura australská. Ptakopysk má čelisti podobné zobáku kachny, ocas jako bobr a prsty na nohách spojené blánou. Žije ve sladkovodních tocích, jezerech a tůních východní Austrálie. U všech ptakořitných má ústrojí zažívací, močové a rozmnožovací vývod do společné komory, kloaky, na jejímž konci je jediný otvor.

Ptakopysk má zploštělý zobák, který je pokrytý citlivou kůží. Slouží k vyhledávání potravy a zjišťování místa, kde se zvíře zrovna nachází. Svůj citlivý zobák využívá k vyhledávání korýšů, červů a larev hmyzu na dně potoků, řek a jezer. Dospělí ptakořitní savci nemají zuby a potravu rozemílají mezi ústními destičkami nebo trny. Ve vodě je ptakopysk poháněn vpřed mocnými záběry předních nohou, kde má prosty spojené úplnými plovacími blanami. První exemplář ptakopyska byl chycen v řece u Sydney v roce 1797, ale vědecky byl popsán v Anglii až o rok později, protože původně byl považován za falzifikát.

Vodotěsný kožich

Latinský název ptakopyska podivného zní Ornithorhynchus anatinus. Zvíře dorůstá délky těla mezi 40 až 60 centimetry, zatímco ocas dosahuje 8 až 15 centimetrů. Hmotnost ptakopyska pak kolísá od 0,8 do 2,5 kilogramů. Žije na východě Austrálie a v Tasmánii. Čenich tvarovaný jako kachní zobák, nemotorné pohyby na zemi, neohrabaná chůze po způsobu plazů a ocas zploštělý jako bobr a skoro úplně pokrytý šupinami dělá z ptakopyska nezapomenutelné zvíře.

Vodotěsným kožichem hrozinkově hnědé barvy a plyšového vzhledu trochu připomíná krtka. Jeho zobák je velice citlivý na dotek a elektrické impulsy ve svalech malých vodních organismů, jeho kořisti. Červené krvinky ptakopyska mají nezvykle vysokou hustotu, takže mu dovolují se potápět poměrně hluboko během lovu. Zvíře se ve volné přírodě dožívá věku okolo šestnácti let. Nejstarší pozorovaný jedinec přežil o jeden rok déle. V zajetí se ovšem nepodařilo chovat ptakopyska déle než šest let, většinou hyne o hodně dříve.

Preferují samotu

Ptakopyskové upřednostňují samotářský život, nicméně jejich areály se překrývají. Samci brání teritoria jen v době rozmnožování. Samec má na zadních nohách jedové ostruhy a snaží se s jejich pomocí zranit protivníka. Domovem ptakopyska je nora na břehu, která většinou bývá dlouhá pět metrů, ale klidně může dosáhnout až délky třiceti metrů.

Březost trvá jeden měsíc a samice následně zahřívá 1-2 měkká vejce s kožovitou skořápkou po dobu deseti dnů. Jakmile se mláďata vylíhnou z vajec, kojí je tři až čtyři měsíce v doupěti. V intervalech až 38 hodin je opouští, aby se mohla nakrmit, nicméně před odchodem zajistí mláďata ochranným valem. Metabolismus ptakopyska je v porovnání s ostatními savci hodně nízký, protože jeho tělesná teplota se udržuje okolo 32 °C.

Ptakopysk může svým jedem zasáhnout i člověka. Pro lidi je hlavním symptomem otravy okamžitá mučivá bolest. Kolem zranění se velmi rychle tvoří otok a postupně se šíří po celé postižené končetině. Informace ze studií ukazují, že bolest se rozvine v dlouhotrvající hyperalgézii, jež přetrvává několik dní, případně i měsíců. Vzhledem k problematickému chovu se v evropských zoologických zahradách nevyskytuje.