Neustále poskakující hlodavec tarbík
Při návštěvě některých zoologických zahrad okamžitě zaujme malý hlodavec zvaný tarbík, který neustále ve svém výběhu vytrvale poskakuje. Svými pohyby tak připomíná klokana.
Dovede doskočit daleko
Tarbíci jsou malí až středně velcí hlodavci, kteří mají výrazně prodloužené zadní nohy, což je jejich charakteristickým poznávacím rysem. Tarbík má dlouhý ocas, který je většinou zakončený výraznou štětičkou delších chlupů. Tarbík dovede skočit do velké dálky a v případě nebezpečí dokonce umí vyskočit až do vzdálenosti tří metrů. Přední nohy tarbíkům slouží k uchopování a zpracovávání potravy. Jejich hladká až sametová srst je většinou zabarvená do béžové až světle hnědé. Tarbíky můžete většinou spatřit v noci a za soumraku, protože jsou to noční živočichové. Živí se hlavně různými semeny trav, hlízami a šťavnatými částmi místních rostlin. V některých případech mohou lovit i hmyz. Vodu ke svému životu potřebují jen v minimálním množství. Tarbíci se běžně dožívají kolem šesti roků. Ve většině případů se ve volné přírodě jedná o poměrně samotářského tvora, který nevytváří žádné velké skupiny. Jde o zajímavé zvíře, které se dá snadno ochočit, takže ho lze chovat jako domácího mazlíčka.
Chov tarbíků
Pro domácí chov tarbíka byste měli pořídit dostatečně velké terárium, které by mělo mít minimální plochu dna 120x50 centimetrů při výšce okolo 80 cm. Terárium musí být vhodně vysoké, jelikož již bylo zmíněno, jak dobře umí tarbík skákat. Kromě toho by terárium mělo být vyhříváno, protože tarbíci by měli mít přes den v teráriu teplotu kolem třiceti stupňů Celsia, zatímco v noci jim stačí pokles na pokojovou teplotu. Jako ideální podklad se jeví pravý pouštní písek, který nepráší. Naprosto nevyhovující je stavební bílý jemný písek, který neustále práší a tarbíci následně mohou mít z prachu zalepené oči, které se jim poté musejí několikrát za den rozkapávat, protože jinak reálně hrozí záněty v očích. Do terária je vhodné umístit také několik úkrytů, které by měly připomínat noru. Určitě se příliš nevyplatí dávat jim na hraní cokoliv dřevěného, protože tarbík má ostré zuby, s nimiž dlouho nevydrží zničitelné materiály
Výskyt tarbíků
Existují čtyři rody tarbíků, které čítají celkem devět druhů. Rod Dipus zastupuje tarbík huňatý, který se vyskytuje od severního Kavkazu přes severovýchodní Írán až po severovýchodní Čínu. Rod Eremodipus má ve svém středu tarbíka Lichtensteinova, který se vyskytuje pouze ve střední Asii v oblasti Turkmenistánu, Uzbekistánu a Kazachstánu. Rod Jaculus je mnohem obsáhlejší a jsou v něm zastoupeny tři či čtyři druhy, záleží na úhlu pohledu. Patří sem tarbík Blanfordův z Pákistánu, Íránu a Afghánistánu, tarbík egyptský vyskytující se v pouštních a polopouštních oblastech od Maroka a Senegalu až po Somálsko a Írán, tarbík velký, který žije od Maroka po jih Izraele, a nakonec je to Jaculus turcmenicus neboli tarbík turkmenský, který žije v Turkmenistánu a Uzbekistánu, nicméně tento druh není úplně všemi uznáván a část odborníků ho považuje za totožný k tarbíku Blanfordovu. Posledním rodem je Stylodipus, kam patří tarbík mongolský vyskytující se v Mongolsku a okolních oblastech Číny, tarbík džungarský, který žije pouze na severozápadě Mongolska a tarbík emurančík, jenž žije od Ukrajiny po Mongolsko.
Tarbík je netradiční zvíře, které se dá chovat i v domácnosti. Chov tarbíka není příliš těžký, zvíře můžete používat slunečnici, kukuřici, proso, ječmen a podobná semena. Jedinou nevýhodu se snad dá spatřovat v tom, že se jedná o nočního živočicha, takže přes den s ním moc zábavy není. V České republice můžete tarbíky vidět i v ZOO – např. v Plzni.