Nemotorný urzon kanadský

Urzon kanadský spadá do skupiny morčatovců, která zastřešuje velmi rozdílné druhy, jako je částečně vodní kapybara, dikobrazové Nové světa žijící na stromech či afričtí rypoši žijící pod zemí.

Vyluzuje řadu zvuků

Latinské pojmenování urzona kanadského zní Erethizon dorsatum. Dorůstá délky 65-80 centimetrů a ocas má dlouhý 15-30 centimetrů. Urzoni dosahují hmotnosti mezi 3,5-7 kilogramy. Jedná se o běžný druh, který se vyskytuje na území Kanady a Spojených států amerických. Urzon kanadský je poměrně zavalitý tvor, který má relativně krátké končetiny a na hlavě charakteristický velký hřeben z bodlin dlouhých až osm centimetrů.

Silné, široké nohy mají ostré drápy a holá chodidla, přičemž obojí vylepšuje jejich uchopovací schopnost. Urzoni kanadští jsou velice nadaní po hlasové stránce a ozývají se hlavně v období páření na začátku zimy, kdy skučí, kňučí, mručí, mňoukají a houkají. Převažující bodliny jsou žlutobílé a mají černé nebo hnědé špičky. Kromě nich je na těle srst a další bodliny, které jsou v různém odstínu hnědé.

Unikátní sebeobrana

Způsob sebeobrany urzona je unikátní – na zádech si nese až 30 tisíc ostnů, s nimiž se brání. Urzoní ostny jsou neskutečně ostré a velice jednoduše projdou kůží těla nepřátel. To by ještě nebylo až tolik výjimečné, ale jejich hlavní předností je fakt, že nejdou vytáhnout. Za to mohou mikroskopické háčky, jak bylo teprve před nedávnou dobou zjištěno vědci. Tyto zpětné výrůstky brání vytažení celého ostnu z rány, ale nikoliv vstupu do tkáně. Při vytahování pak háčky působí jako miniaturní kotvy.

Pokud se tedy urzon setká s nepřítelem, obrátí se k němu zády, vztyčí ocasní ostny a začne couvat. Když snad tato první fáze na nepřítele nezaúčinkuje, nastává druhá fáze. Ta je pro nepřítele velice bolestivá, protože urzon zasáhne protivníka ocasem, který je plný ostrých ostnů. Ty se jednoduše uvolní a zůstanou v ráně vězet, což je začátek nepřítelova konce. V Americe se nejčastěji oběťmi urzonů stávají psi, kteří urzony podceňují. Ostny jsou duté a v minulosti je používaly indiánské ženy jako materiál na zdobení oděvů a dalších předmětů.

Vyskytuje se i u domů

Urzon kanadský vypadá na stromě velice nemotorně. Přesto však soustavně šplhá, aby získal pupeny, květy, výhonky, listy, oříšky či bobule. Urzoni v létě taktéž pojídají trávu a zemědělské plodiny a v zimě měkkou kůru a jehličí. Po většinu roku žijí urzoni osamoceně, v zimě však neupadají do hibernace, takže se v období vlny studeného počasí může stát, že jeden urzon sdílí doupě s jiným jedincem svého druhu.

I když žijí urzoni i na severu Kanady, v našich přírodních podmínkách mají v zimě sklony k onemocněním, protože vlhká středoevropská zima urzonům nesvědčí. Určitě není bez zajímavosti, že určení pohlaví urzonů je poměrně složité. I když urzon sám od sebe neútočí, setkání s ním může být fatální pro divoce žijící zvířata i pro domácí mazlíčky, jelikož urzoni velmi často chodí třeba k rodinným domům, kde pijí vodu ze zahradních jezírek.

Pokud se na urzona chcete podívat naživo, máte příležitost v některé zoologické zahradě na území ČR. Urzona chová např. ZOO Praha, Plzeň či Brno. Jedná se o hlodavce ze severní polokoule, ale přesto není odchov mláděte urzona v Evropě samozřejmostí. V pražské ZOO se mládě odchovat podařilo.