Málo známé druhy koček (bažinná, pouštní, plochočelá)
Když se řekne kočka, většina z nás si asi na prvním místě vybaví čtyřnohého mazlíčka, který se vyskytuje v lidských příbytcích. Ovšem koček existuje ještě celá řada a domestikovaná kočka domácí tedy není jediným druhem. Pojďme si přiblížit trojici méně známých druhů koček, které jsou však stejně úchvatné.
Kočka bažinná
Kočku bažinní můžeme najít v západní, střední, jižní a jihovýchodní Asii nebo na severovýchodě Afriky. Latinské pojmenování zní Felis chaus a kočka se dorůstá délky 50 až 100 centimetrů. Kromě toho disponuje ocasem dlouhým 23-31 centimetrů. Váha kočky bažinné je mezi čtyřmi až šestnácti kilogramy. Někdy se můžete setkat s pojmenování rys nebo rysec bažinný. Jde o štíhlejší dlouhonohou kočku, která loví podél močálů, břehů řek, pobřeží moře a u příkopů či rybníků poblíž lidských obydlí. Kořistí bývají savci až do velikosti nutrie, ptáci včetně drůbeže, plazy a také ryby a obojživelníky, protože se jedná o vynikajícího plavce.
Foto: By L. Shyamal [CC BY-SA 3.0], Wikimedia
Samec a samice bývají spolu. Oba také ochraňují mláďata. Srst je jednobarevná, šedohnědá nebo žlutočervená. Špičky uší a ocasu jsou černé. Koťata bývají po narození mourovatá, nicméně postupem času kresbu ztrácí. Kočka bažinná má také v poměru k tělu nejdelší končetiny ze všech euroasijských koček. Ve starověkém Egyptě se kočky bažinné cvičily k lovu vodního ptactva a díky jejich podobnosti s habešskou kočkou existují teorie, že i kočka bažinná patří k předkům kočky domácí.
Kočka pouštní
Felis margarita neboli kočka pouštní dorůstá délky 45-57 centimetrů, přičemž ocas měří dalších 28-35 centimetrů. Hmotnost se pohybuje od 1,5 do 3,5 kilogramů. Jedná se o jednu z nejmenších kočkovitých šelem na celém světě. Tento ohrožený druh žije v severní Africe a v západní, střední a jižní Asii. Tekutiny čerpá z potravy, takže nemusí pít příliš často. Kočka pouštní má poměrně tuhá drápy a během pátrání po potravě výborně hrabe.
Foto: Jim Sanderson [CC BY-SA 3.0], Wikimedia
Její kořistí se stávají pískomilové a další podobní hlodavci. Nepohrdne však ani ještěrkou nebo hadem. Zvíře si hloubí noru, ve které se během dne skrývá. V průměru se kočce narodí tři mláďata, která velice rychle vyrostou a mohou být už během šesti měsíců zcela nezávislá.
Kočka plochočelá
Dalším méně známým kočičím druhem je kočka plochočelá, která má latinské pojmenování Prionailurus planiceps. Zvíře dorůstá délky mezi čtyřiceti až padesáti centimetry, k čemuž má ještě ocas dlouhý třináct až patnáct centimetrů. Jedná se o zranitelný druh, který žije v jihovýchodní Asii. Zvíře má charakteristiky malé a nízko posazené uši, které zvýrazňují zploštělé čelo.
Foto: TimVickers, Wikimedia
V zásadě jde o napolo vodního lovce ryb. Kromě nich požírá i garnáty, žáby, malé ptáky a hlodavce. Prsty má částečně spojené plovací blánou a drápy nemá úplně zatažitelné. Horní třeňáky jsou relativně velké a ostré, takže výborně zachycují kluzkou kořist. Kočka plochočelá je jen o trochu menší než běžná kočka domácí. Obvykle ji můžeme spatřit v blízkosti řek, jezer a bažin, kolem zavodňovacích příkopů a kanálů.
Tyto méně běžné druhy koček jsou chovány i v některých zoologických zahradách, takže třeba kočku pouštní si můžete prohlédnout v Brně. Kočky bažinné jsou pak zase chovány v jihlavské zoologické zahradě. Všechna tato zvířata rozhodně stojí za vidění.