Kabar – upír ze zvířecí říše
Na planetě Zemi žil před 30 milióny lety a žije na ní dodnes. Nenápadný, plachý, poněkud bizarně vypadající přežvýkavec, předchůdce dnešního jelena. Navzdory miliónům let, po které obývají naši planetu, je dnes šest ze sedmi druhů tohoto živočicha na seznamu ohrožených zvířat a nemůže za to, jak jinak, nikdo jiný než člověk.
K archaickým rysům, které si kabarové přinesli až z oligocénu, patří na první pohled pozornost poutající dlouhé špičáky. Když se k tomu přidá informace, že se jedná o živočicha, který žije skrytě v málo obydlených a nepřístupných horách a nejraději vychází ze svého úkrytu za soumraku, vyvolá to v mnohých jasné asociace. Ano, kabar je jakýmsi upírem ze zvířecí říše, své dlouhé špičáky však nepoužívá k ničemu jinému než k souboji a vzájemným potyčkám o teritorium. U dnešních jelenů, kterým byli kabaři jakýmisi prapradědečky, špičáky zakrněly a místo nich se ke stejnému účelu vyvinuly parohy. Ony neobydlené oblasti a hory až ve výšce 4000 m. n. m. obývají kabaři v západní, střední a severovýchodní Asii. Vyskytují se však velmi řídce a na jednom místě stěží najdete exempláře více druhů.
Vzhledem připomínají kabarové spíše výsledek nějakého nepovedeného křížení, ale opak je pravdou. Naopak jsou důkazem toho, jak umí být příroda rozmanitá i bez zásahů člověka. Tito přežvýkavci nejsou nijak velcí, dosahují v kohoutku maximálně 50 centimetrů a jejich hmotnost kolísá v závislosti na druhu mezi 9 – 17 kilogramy. Hornaté až skalnaté oblasti, které kabaři obývají, si vyžádaly dlouhé zadní nohy, a to až o třetinu delší než nohy přední. To jim umožňuje dělat dlouhé a obratné skoky a v případě nebezpečí se dát rychle na útěk. Jsou velmi hbití a k poskakování po skaliscích, někdy dokonce i křivých stromech, využívají tzv. vlčí drápy. Mají krásnou, avšak hrubou hustou srst místy až čokoládově hnědou. Co se potravy týče, jsou to přísní býložravci. Nejčastěji se živí lišejníky, větvičkami stromů, i jehličím trávou, mechy a horskými rostlinami. Jsou to samotáři, maximálně snesou malou skupinku. Samice rodí co dva roky jedno malé, bezbranné půlkilové mládě, které se často stane snadnou kořistí nějakého dravce.
Tato skutečnost však nemá na svědomí to, že šest ze sedmi druhů kabarů je na seznamu ohrožených druhů. To člověk loví i přes zákaz tato zvířata pro jednu velmi drahocennou surovinu. Jedná se o hnědou, voskovitou, nahořklou, pronikavě štiplavou látku, pižmo, která se nesmírně cení jako přísada do parfémů, jelikož stabilizuje vůni, a mnohými je také oceňována jako účinné afrodiziakum. Čínská medicína v něm zase vidí lék na srdce, krevní oběh a plíce. Problém je v tom, že tato látka je vyměšována břišní žlázou kabarů do malého váčku. Ten po naplnění obsahuje asi 25 gramů této drahé tekutiny. Jeden kilogram se běžně vykupuje za 40 000 dolarů! Kabaři jsou proto často chytáni do pastí či rovnou stříleni, ačkoli by jim šly váčky s pižmem odebírat i bez usmrcení. Chování v zajetí je také poněkud problematické, přesto se tak, naštěstí, na některých místech v Číně a Rusku děje.