Australský vakovec létavý

Austrálie je zásobárnou pro Evropany méně známých zvířat. Jedním ze zajímavých, leč méně známých živočichů je i vakovec létavý. Nepříliš proslulý vačnatec přitom vypadá skutečně interesantně.

Ocas delší než tělo

Latinské pojmenování vakovce létavého zní Petauroides volans. Živočich dorůstá délky 35-48 centimetrů, ale jeho ocas je většinou delší než celé tělo, protože jeho délka se pohybuje okolo 45-60 centimetrů. Hmotnost vakovce je mezi 1-1,5 kilogramy. Zvíře je rozšířeno na východě Austrálie. Skupinky drápanců na kmenech stromů přesvědčivě svědčí o místech, kde pravidelně přistává vakovec létavý, největší australský plachtař. Jako další stromoví vačnatci má ostré drápy k zachycení na kůře a dva prsty na předních nohou se mohou postavit proti ostatním třem, a proto může svírat větve jako v kleštích.

Je aktivní v noci, kdy pátrá po potravě v eukalyptových lesích. Vakovec dává přednost měkkým mladým listům pouze několika druhů blahovičníků. Vakovci žijí ve dvojicích, přičemž samec se samicí sdílejí stejnou stromovou dutinu po většinu roku. Samice rodí jedno mládě, které je ve vaku pět měsíců a následně ještě další jeden až dva měsíce zůstává v doupěti, nebo se drží matce na zádech. Ve stáří deseti měsíců samec mladé samce odhání pryč. Vakovec má zajímavou osrstěnou létací blánu mezi lokty a zadníma nohama. Ocas není chápavý a při klouzavém letu slouží ke kormidlování.

Občas nezkoordinuje dolet

Vakovec létavý se vyskytuje ve dvou barevných formách nebo fázích často současně v totožném území. Jedna má uhlově černošedou až černou barvu s hnědým odstínem, zatímco druhá je velice světle šedá nebo mramorovaně krémově bílá. U obou barevných fází je však strana těla šedobílá. Velké oči a obrovské uši vakovce létavého směřují čelně, takže vzdálenosti si může zvíře přesně zjišťovat stereofonně a stereoskopicky. To mu v nočních hodinách umožňuje překonávat klouzavým letem vzdálenosti delší než sto metrů a potom přesně přistát na kmeni stromu.

Ovšem horší je to s usměrňováním plachtění. To se projevuje během přistávacího manévru. Vakovci i jim příbuzné vakoveverky totiž brzdí tím způsobem, že před přistáním prohnou tělo proti směru letu. Vzápětí však naplocho nekoordinovaně narazí do kmene stromu, který si vybrali jako cíl letu, a na něm se snaží pevně zachytit. Někdy se to však nepodaří.

V současné době se nepodařilo dohledat záznam, že by vakovce létavého chovala některá z českých zoologických zahrad, což je určitě škoda. Prohlédnout si zvíře, které vypadá jako obdélníkový papírový drak s ocasem, když letí, by bylo zajímavé.