Velitel nacistických ponorek Karl Dönitz

Velitel nacistických ponorek Karl Dönitz

Během druhé světové války Dönitz řídil obnovení německé ponorkové flotily, byl jejím vrchním velitelem a od roku 1943 velitelem celého německého válečného námořnictva. Adolf Hitler ho před sebevraždou jmenoval nástupcem. Jako hlava státu však Dönitz rozhodl o přijetí bezpodmínečné kapitulace.

Obdivovatel Hitlera

Budoucí velkoadmirál se narodil 16. září 1891 v Berlíně. Měl mimořádný talent pro ponorkovou válku a určitou pedantskou topornost, pokud šlo o politické otázky. Nebyl sice členem nacistické strany, ale již od začátku Hitlerovy vlády vůdce nekriticky obdivoval a tento obdiv si zachoval až do posledních dnů Velkoněmecké říše. Dönitz byl úzce spjat s nacistickou ideologií a v některých případech otevřeně vyslovoval antisemitské názory, přestože v době, kdy stál před norimberským tribunálem, tvrdil, že o holocaustu Židů nic nevěděl. Podle svého tvrzení se staral o vlastní záležitosti a jeho záležitostmi byly ponorky a válečné loďstvo.


Zaměření na ponorky

Dönitzova role v přípravách a rozpoutání druhé světové války byla mimořádná, protože část jeho řešení představovala významný pokrok ve vývoji taktiky ponorkové války. Dönitz se od roku 1935 stal velitelem první ponorkové flotily nového válečného námořnictva Kriegsmarine. Přišel s návrhem, že ponorky by se měly využívat proti obchodním lodím a doporučoval budování pouze ponorkové flotily namísto drahých hladinových válečných plavidel. Podle Dönitzových představ by se dalo loďstvo Velké Británie vyřadit z války za pomoci ponorek.

Dönitz také přišel s taktikou tzv. vlčí smečky. I když Dönitzovy názory představovaly logické řešení relativní slabosti německého válečného loďstva vůči britskému loďstvu, byly velením německého loďstva v čele s admirálem Raederem považovány za zbabělé, takže Dönitz musel s Raederem bojovat o finanční prostředky. Raeder však vycházel z plánu, který předpokládal válku až v roce 1945, ale Dönitz jeho názor nesdílel, takže se pustil do intenzivního výcviku posádek ponorek a stal se postupně Hitlerovým oblíbencem.

Úspěchy s ponorkami

V době zahájení války mělo Dönitzovo ponorkové loďstvo jen 57 ponorek. Ovšem Dönitz dokázal i s málem přinášet úspěchy. Podařilo se potopit britskou letadlovou loď HMS Courageous i bitevní loď HMS Royal Oak. V roce 1941 se tempo stavby ponorek Typu VII zvýšilo natolik, že německá ponorková aktivita začala mít negativní dopad na britské hospodářství, jelikož ponorky potápěly obchodní lodě. Rok 1942 se stal nejúspěšnějším rokem ponorek v bitvě o Atlantik, kdy Dönitz disponoval více než dvěma stovkami strojů a nový způsob jejich zásobování přímo na moři umožňoval rozšířit oblast nasazení ponorek i do vzdálených vod.

V důsledku úspěchu několika spojeneckých operací proti německým ponorkám se Dönitz rozhodl využít vylepšenou verzi šifrovacího stroje Enigma. Německo sice mělo nejvyvinutější ponorky, nicméně ani to nedokázalo zvrátit výsledek druhé světové války. Dönitz se často zajímal o průběh konkrétních operací a kontaktoval rádiem ponorky až sedmdesátkrát denně. Chtěl znát spoustu konkrétních údajů, což však poskytlo Spojencům množství důležitých informací. Když se Dönitz v roce 1943 stal nástupcem Raedera v čele Válečného námořnictva, dokázal Hitlera přesvědčit, že by se neměl vystavovat riziku zničení zbytku hladinové flotily.

Adolf Hitler se před sebevraždou nacházel v situaci, kdy byl přesvědčen o tom, že jeho designovaný nástupce Hermann Göring i vůdce SS Heinrich Himmler zradili. Vůči představitelům pozemní armády ztratil důvěru, takže nevěděl, koho jmenovat nástupcem. Po Speerově odmítnutí tedy zbyly jen dvě možnosti – Joseph Goebbels a Karl Dönitz. Dönitze jmenoval nástupcem ve funkcích prezidenta Velkoněmecké říše, ministra války a vrchního velitele ozbrojených sil. Goebbels měl být říšským kancléřem. Dönitz na konci války vydal pokyn k podepsání kapitulace. Po válce byl postaven před norimberský tribunál, kde dostal trest 10 let vězení. Nikdy nevyjádřil lítost nad svým jednáním za 2. světové války a zemřel 24. prosince 1980 v Aumühle u Hamburku.