První nezdařený atentát na Mussoliniho

Během poměrně krátké doby proběhlo hned několik atentátů na fašistického italského vůdce Benita Mussoliniho. Všechny tyto atentáty byly neúspěšné. Kdo ví, jak by se dějiny světa vyvíjely, pokud by Mussolini padnul za oběť některému z pokusů.

V čele Tito Zaniboni

V roce 1925 se jeden z atentátů na Benita Mussoliniho odehrál a zřejmě byl dokonce placený československými penězi. Hlavní aktérem byl Tito Zaniboni, který plánoval zastřelení fašistického duce. Levicový politik a údajně i svobodný zednář Zaniboni se na svůj čin chystal 4. listopadu 1925. Vyjel v novém autě Lancia Lambda, kde si vezl připravenou zbraň, kterou byla puška Steyer. Cílem jeho atentátu měl být italský ministerský předseda Benito Mussolini, který na pozici premiéra byl od osudného roku 1922. Zaniboni byl již v roce 1925 přesvědčen o velkém nebezpečí, které zemi hrozí ze strany fašistů. Také zjistil, že italští socialisté se nedovedou nastupující pravicové diktatuře účinně postavit na odpor, a proto se rozhodl jednat sám na vlastní pěst.

Zaniboni tedy úplně sám nebyl, protože byl ve skupině spiklenců, co se rozhodli, že mu pomohou Mussoliniho odstranit. Atentát byl připraven poměrně důkladně a Mussolini měl být obětí vraždy během oslav italského vítězství v první světové válce ve chvíli, kdy Mussolini vejde na balkon paláce zvaného Palazzo Chigi. Střílet měl právě Tito Zaniboni, který svou pušku Steyer ukryl v pouzdru na deštníky a nikým nepozorován vešel do nedalekého hotelu, kde měl připraven pokoj na falešné jméno. Pro dokonalejší utajení si ještě před příjezdem oholil kníry.

Spojení s Čechoslováky

Akce však nedopadla podle představ atentátníků, jelikož Zaniboni nestihnul na Mussoliniho ani zamířit. Do pokoje totiž ještě tři hodiny před plánovaným atentátem vtrhla policie, která Zaniboniho zatkla a po krátké době se jí podařilo vystopovat také ostatní spiklence. Asi nejznámějším z ostatních spiklenců byl generál Luigi Capello. Všichni spiklenci byli obviněni z pokusu o vraždu ministerského předsedy a ze vzpoury proti státu. Během vyšetřování navíc vyplynulo na povrch, že peníze pro Zaniboniho údajně pocházely od československých sociálních demokratů, kteří měli poskytnout kolem tří set tisíc franků, což rozhodně na tehdejší dobu nebyla malá částka. Za československé peníze si Zaniboni mimo jiné zakoupil i automobil Lancia Lambda, který mu posloužil při objíždění ostatních spiklenců. Kvůli financování atentátu hrozil velký mezinárodní skandál.

Zaniboni skončil ve vězení, ale soud přišel teprve po dvou letech – v roce 1927. Proces byl důkladně sledován i tehdejším československým vyslancem v Itálii Vojtěchem Mastným. Zaniboni u soudu upozornil na kontakty svých kolegů s československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem a zmiňoval se i o jeho synovi Janovi. Zaniboni předpokládal, že finanční příspěvek dostal spíše než od sociálních demokratů přímo z Hradu. To ovšem československá oficiální místa rázně popřela. Zaniboni byl v procesu odsouzen na třicet roků, což je velký rozdíl, když vezmeme v potaz, jak by pravděpodobně dopadl v nacistickém Německu.

Na atentátníka se postupem času úplně zapomnělo a v roce 1941 mu byl trest vězení změněn na vyhnanství. Sám Zaniboni dokonce přežil druhou světovou válku, po jejímž skončení sepsal knihu, kde padla zmínka i o tom, že Masaryk pomáhal s protifašistickým bojem.