Leningradská blokáda
Když se 27. ledna 1944 definitivně zhroutilo obležení tehdejšího Leningradu, skončila jedna z nejtemnějších etap už tak dosti temného období novodobých dějin, druhé světové války. Odříznutí města v takových klimatických podmínkách a v době války od okolního světa znamenalo krutou smrt pro více než milion lidí.
Proč zrovna Leningrad?
Leningrad byl nejen druhým největším městem Sovětského svazu, ale také důležitým strategickým bodem. Koncentrovala se do něj významná průmyslová výroba, hlavně strojírenská a elektrotechnická, nacházela se tam základna Baltské flotily, největší gumárenský závod v Evropě a významný komunikační uzel. Není tedy divu, že stal jedním z primárních cílů Operace Barbarossa, nicméně vojákům Wehrmachtu se nepodařilo dobře opevněné město dobýt a museli se 8. 9. 1941 uchýlit k jeho obležení. Svůj podíl viny na neúspěchu při útoku na město měl i německý spojenec Finsko. To se odmítlo na útoku nejen podílet, ale ani nesouhlasilo s využitím svého území.
Blokáda a její důsledky
V obležení držela město německá a finská vojska, a ačkoliv se Hitler snažil všemožnými způsoby Leningrad zničit, celá blokáda se protáhla na neuvěřitelný 872 dní. A přesto, že nepřátelská vojska do města nikdy nevstoupila, ztráty na životech byly obrovské. Město nebylo na takovou situaci vůbec připraveno, potravinové zásoby pro stav nouze byly ve velké míře nepoužitelné - plesnivé, rozmočené a často znehodnocené krysami. Tenčily se zásoby nejen potravin, ale také munice a paliva, už v zimě 1941/42 byli lidé bez elektřiny a nefungovala veřejná doprava. Voda se musela přivážet ze zamrzlé řeky Něvy. Sílil hlad. Hlad, který rozpoutal peklo.
Je třeba zmínit, že Leningrad nebyl odříznut od okolního světa úplně, zůstal přístup přes Ladožské jezero, které když v zimě zamrzlo, proměnilo se v tzv. Cestu života. Proudily tudy zásoby, jejichž transport byl však kvůli dírám v ledu po bombardování značně komplikovaný, navíc zásobovat dostatečně tímto provizorním způsobem více než 3milionové město bylo prakticky nemožné. Poměrně brzy se tedy začaly snižovat příděly potravin. Pracující dostával příděl 250 g chleba a 50 g masa, rodinní příslušníci 125 g/26 g, děti do 12 let jen 13 g masa. Obrovským způsobem vzrostl počet krádeží a vražd pro potravinové lístky. Z ulic a domovů začali mizet psi, kočky a vůbec veškerá zvířata. Množily se útoky na obchody, vozy s chlebem a na pekárny. Byl zaznamenán případ, kdy drožkáři padl kůň, lidé se seběhli se sekerami a noži, koně rozřezali a odnesli domů. Leningrad se stal velkým hřbitovem, skoro v každém domě byl sklad mrtvol. Jen v lednu a únoru 1942 zemřelo hlady a mrazem na 200 000 lidí. V pololetí už úřady hlásily 540 tisíc mrtvých. Jakkoli zní tyhle skutečnosti děsivě, to nejhorší mělo teprve přijít.
Hlad a mráz dohnaly většinu obyvatel daleko za hranice lidské důstojnosti. Součástí každodenního života se stalo rabování, krádeže, vraždy a kanibalismus. Jen za prvních šest měsíců roku 1942 bylo zatčeno za kanibalismus přes dva tisíce lidí, přičemž vojenské soudy byly tehdy nekompromisní a vynášely okamžité tresty smrti. Nebylo výjimkou, když vojenské hlídky vzaly spravedlnost do vlastních rukou a střílely za kanibalismus viníky na místě. Abychom si plně uvědomili hrůznost a často i zoufalost těchto činů, není zřejmě potřeba zacházet do přílišných detailů. Faktem však zůstává, že se tento fenomén nevyhnul ani dětem, často novorozeným. Nebylo také úplnou výjimkou, že lidé našli na ulici čerstvou mrtvolu, odstranili vnitřnosti a doma maso zpracovali, často dále prodávali. Kriminální minulost však měly jen 2 % ze všech zaznamenaných kanibalů. Pud sebezáchovy byl zkrátka silnější než morálka.
Historické otazníky
Vzhledem k tomu, že počet obětí leningradské blokády dosáhl přes milion, dle některých zdrojů dokonce ke 2 milionům obětí, objevila se mezi historiky otázka, zda by nebylo lepší kapitulovat a nechat město obsadit místo toho aby, sovětští vůdci nutili obyvatelstvo k nesmyslné obraně a hladovění. Pomineme-li otázku hrdosti, cti a patriotismu, objevení válečného deníku náčelníka Generálního štábu velení německých pozemních vojsk dává jasnou odpověď. Hitler v něm dával velmi jasně ve známost, že "kapitulace Leningradu, a později Moskvy by neměla být přijata, i když by byla nabídnuta nepřítelem ... Není možné krmit jejich obyvatelstvo na účet německé vlasti." Hitler dal už před samotným pokusem o dobytí najevo, že plánuje srovnat Moskvu a Leningrad se zemí, aby se zabránilo tomu, že tam zůstanou lidé, které by museli v zimě krmit. Předpokládal totiž správně, že se třímiliónová německá armáda brzy vzdálí od svých potravinových základen a sama bude mít se zásobami problém. Jak velké budou, však ukázaly až události po bitvě u Stalingradu.