L. P. Berija – pravá ruka Stalina
Lavrentij Pavlovič Berija byl typickým příkladem souhry nešťastných náhod, kdy naprosto nevhodný člověk dostane vysokou funkci. Přehnaně snaživý, podlézavý kariérista, který neváhal napráskat kohokoli za cokoli, hlavně když to přineslo užitek jemu a jeho postavení v očích Stalina. Pohrdal lidským životem, plnil jak gulagy, tak denní kvóty zatčených, byl hybnou silou krvavé mašinérie, na jejímž konci stály desetitisíce nevinných obětí. Ale jak známo, boží mlýny melou, a v tomto případě neváhaly dát Berijovi okusit jeho vlastní medicínu …
Mládí
L. P. Berija se narodil 29. března 1899 do chudé zemědělské rodiny v Abcházii. Již za dob studií v Baku obdivoval komunistické ideály, přidal se k bolševikům a založil marxistický studijní kroužek. Vypuknutí první světové války jeho studia načas odsunulo, protože byl odvelen na rumunskou frontu. Hned po válce se do Baku vrátil a získal diplom stavebního technika, ale především se stal členem kontrarozvědky a prováděl špionáž pro ázerbájdžánské bolševiky ve vládnoucí straně Musavat, do které naoko vstoupil. Zlomem v Berijově životě bylo jeho jmenování do ázerbájdžánské ČEKY, předchůdkyně NKVD.
Správný sovětský kariérista
Díky své horlivé snaživosti a podlézavosti se brzy vypracoval na šéfa operačního oddělení a v roce 1921 byl přeložen na stejnou funkci do Gruzie. Zde se poprvé projevila jeho zvrácená povaha, když nechal po potlačení protibolševického povstání veřejně popravit pro výstrahu 10 000 lidí. Brzy na to se stal nedotknutelným náčelníkem celé gruzínské tajné policie a začal řádit takovým způsobem, že předčil veškeré dosud používané sovětské praktiky. Berija si nebral žádné servítky, vytvořil si kolem sebe skupinu oddaných nohsledů, kteří mu věrně pomáhali zatýkat, vyslýchat, mučit a zabíjet. Některé popravy prováděl sám osobně a je víc než jasné, že si toto období své nedotknutelné moci velmi užíval. Navíc utěšeně rostla jeho obliba u Stalina, pomáhal mu se vším od kolektivizace, přes období velkých čistek až po prosazování jeho kultu. Spřátelili se natolik, že Berija byl jediný, kdo mohl Stalina oslovovat jeho starou přezdívkou – Koba, možná je kromě stejného smýšlení sblížil i stejný gruzínský původ. Právě díky přátelství se Stalinem měl Berija navrch i před většinou vyšších funkcionářů a nad ostatními díky kompromitujícím materiálům, kterých měl stále dostatek na všechny kolem sebe. Jeho postavení rostlo a 25. listopadu 1938 se stal lidovým komisařem vnitra. Cítil se tedy být nedotknutelný, zřídil si jakousi mučírnu zatčených, čistě pro svoji potěchu, znásilňoval ženy všude, kde se objevil, vydával návrhy na popravy nesmírného množství lidí, které mu Stalin bez mrknutí oka podepisoval. Ať už se jednalo o vyhlazení polských důstojníků a inteligence v katyňském lese nebo o čistku na Lidovém komisariátu zahraničních věcí. Všude se našli lidé, které mohl popravit nečekanou střelou do týla, přesně tak, jak to měl nejradši. Po druhé světové válce se stal předsedou komise pro atomový výzkum a zásadním způsobem přispěl v roce 1949 k úspěšné výrobě první sovětské jaderné zbraně.
Strmý pád
Poté, co Berija jako smyslů zbavený likvidoval všechny své, byť jen zdánlivé, konkurenty, jako třeba skupinu kolem šéfa stranické byrokracie Andreje Alexandroviče Ždanova, začal bít Stalin na poplach. Uvědomil si, že Berija je jen krůček od absolutní moci a rozhodl se učinit jeho vzestupu přítrž dřív, než ohrozí jeho samého. Pozdě. Osud zamíchal kartami a Stalin nejspíše 1. března 1953 ranila mrtvice. Přivolaný Berija zkonstatoval, že stav nemocného není nijak vážný a pro lékaře nechal poslat se značným zpožděním. Celkem oprávněně se historikové domnívají, že toto učinil s jasným záměrem Stalina zlikvidovat. Údajně měl po čase v několika rozhovorech s úsměvem prohodit: „ Já jsem ho oddělal…“ Stalin tedy kvůli opožděné lékařské pomoci 5. března 1953 umírá a Berijovi se tak otevírá cesta k absolutnímu vítězství. Názorově úplně otočil a začal odsuzovat Stalinovy zločiny a prosazoval rehabilitaci jeho obětí. Jeho političtí oponenti a konkurenti v boji o moc, hlavně Malenkov‚ Molotov a Chruščov si byli velmi dobře vědomi nebezpečí plynoucí z eventuelního Berijova vítězství, a tak se postarali o jeho odstranění. Koncem roku 1953 generální prokurátor SSSR Beriju obžaloval. Kupodivu ne za všechny zločiny proti lidskosti, kterých se dopouštěl v opravdu velké míře, ale Berija okusil své vlastní praktiky na vlastní kůži. V rámci vnitrostranického boje byl vykonstruovaně označen za britského vyzvědače a odsouzen v neveřejném procesu k smrti. Možnost obhajoby žádná, prokázání viny taky neproběhlo, přesně tak, jak to dělal Berija a mnoho jiných vykonavatelů „sovětské spravedlnosti“. Lavrentij Pavlovič Berija byl zastřelen 23. prosince 1953 a před svou popravou údajně lezl po kolenou a prosil o život. Marně.