Krvavé rituály Aztéků

Vydávání obětí bohům nebylo v historii lidstva a dodnes vlastně není v některých částech světa a v různých náboženstvích a kulturách žádnou zvláštností. Udobřit si a předcházet občas rozhněvaná božstva sesílající na nebohé lidičky hromy, blesky, sucho a vichřice se pokoušeli všelijakými způsoby různé národy a kultury bez ohledu na jejich vyspělost či náboženské vyznání. Možná vás překvapí, že i natolik vyspělí lidé, jako byli příslušníci středoamerické Aztécké říše, prováděli obětní rituály v rámci svého slunečního kultu. A ne ledajaké. Svou krvavostí se řadí mezi nejkrutější obětní rituály na světě.

Zatímco některé národy obětovaly jídlo, umělecké předměty či zvířata, jiné, Aztéky nevyjímaje, se nezdráhaly pokládat lidské oběti. Věřili totiž, že vesmír funguje na principu střídání období řádu a zmaru a že Slunce jednoho dne zanikne. Mysleli si, že ho musí každodenně vyživovat, aby mělo sílu prorazit noc. Lidská srdce obětovali hlavně proto, že věřili, že v nich sídlí životní energie, tzv. tona. A to ne zrovna v malém měřítku. Rovnou po tisících. Jen při zasvěcování Velkého chrámu Slunce v Tenochtitlánu v roce 1478 mělo být obětováno na dvacet tisíc lidí. Tento chrám byl pro Aztéky nejdůležitějším místem. Energie z obětí zde mohla nejlépe odcházet přímo ke Slunci. Ročně pak počet obětí standardně dosahoval padesátitisícové hranice. Zřídili si zvláštní vojsko, které mělo za úkol neustále zásobovat kněží lidskými oběťmi, mezi které nejčastěji patřili váleční nepřátelé.

Systém obětování byl velmi promyšlený a komplikovaný, řídil se složitým aztéckým kalendářem. Každý bůh měl jeden nebo více chrámů a skupinu kněží, kteří se věnovali jeho uctívání, včetně obětování. Provádění nejvyšších rituálů měli na starosti tzv. tlenamacac, kněží ohně. Právě oni svírali v rukou pazourkový nůž, kterým rozřezávali hrudi obětí. Mluvíme-li o obětech, je třeba zdůraznit, že ačkoli šlo většinou o válečné zajatce, bylo s nimi zacházeno velmi dobře a byli uctíváni. Pro samotné oběti zase bylo ctí, nechat se obětovat. Zvláště ti, kteří byli obětování jako zosobnění bohové.

Krev, krev a zase jen krev

Oběť zakončená vytržením srdce byl nejtypičtější aztécký rituál. Prováděl se zpravidla až na vrcholcích pyramid. Kněz měl k ruce čtyři pomocníky s vlasy slepenými krví, kteří drželi oběť za ruce a nohy na vypouklém kameni. Kněz pak rozřízl oběti hruď pod posledním žebrem obsidiánovým nožem a ještě pulzující srdce vytrhla a sochu božstva pokropil jeho krví. Toto se zpravidla dělo při slavnostech Slunce, které trvaly až do odpoledne a lidé se při ní často sami zraňovali, aby krev obětovali božstvu. Krev, krev, krev. Bohové podle Aztéků obětovali svou krev, aby tvořili lidstvo. Lidé jsou tedy jejich dlužníci a tento dluh může být splacen pouze obětováním lidské krve. Lidská krev byla významná ve všech mezoamerických náboženstvích a kulturách a byla tou nejcennější látkou, kterou mohl člověk bohům obětovat. To je základní podstata všeho toho krveprolití, které však bylo považováno za správné a žádoucí a to natolik, že docházelo i k obětování dětí.

Dětské oběti

Děti byly obětovány bohu deště Tlalokovi, protože pláč malých dětí měl přivolávat déšť. Dětská oběť tak sloužila jako prosba o déšť v dobách sucha. V tomto případě však nešlo pochopitelně o válečné zajatce, ale vybírány byly domácí aztécké děti, které musely splňovat dvě podmínky. Muselo jít o dítě narozené ve vhodné době zasvěcené bohu Tlalokovi a muselo mít dvě kadeře vlasů vyčnívající z účesu. Když bylo potřeba, vyhlásili kněží požadavek na odkoupení takového dítěte za vysokou odměnu. Dítě pak naložili na nosítka a v doprovodu slavnostního průvodu bylo vyneseno na horu Tlaloc. Na vrcholu mu prořezali hrdlo, čím více dítě plakalo, tím lépe. Před Velkým chrámem pak ještě čekalo malé děvčátko oblečené v Tlalokově modrém šatu a po vykonání první oběti ji kněží prořezali hrdlo tak, aby krev stékala do vody, kam následně hodili její tělo.

Sebeobětování

Každý člověk se dříve či později připojil také k sebeobětování. Nejčastěji si propíchávali ušní lalůčky, ze kterých jak známo teče hodně krve, ostrými ostny agáve. Stranou však nezůstaly ani jiné části těla jako stehna, jazyk, nadloktí či genitálie. Někteří, obzvláště zbožní jedinci, si propíchnutými částmi těla protahovali ostrá stébla trávy. Kněží prováděli sebeoběti dokonce každou noc poté, co se očistili a pálili kadidlo.

Další typy obětování

Kult boha vegetace, Xipe Toteka, si žádal zase jiný rituál. Statečný válečný zajatec byl přivázán ke kůlu a po absolvování rituálního čištění mu byla na několika místech naříznuta kůže. Šlo o symbol představující praskání půdy, když z ní klíčí semena. Následně zajatec bojoval se čtyřmi nejlepšími bojovníky a po jeho smrti mu kněz opět vytrhl srdce. Oběť byla obřadně stažena z kůže, kterou si oblékl kněz a chodil v ní po dlouhých dvacet dní. Někdy se prováděla také oběť šípy, při níž bylo na oběť přivázanou ke kůlu vystřeleno tolik šípů, až její krev stékala hojně na zem. Bohyni kukuřice, Xilonen, byli obětováni čtyři muži a jedna žena. Té byla během rituálního tance znenadání uťata hlava a tělo pohřbeno v kukuřičném lánu.

Pro božstva ohně se oběti pochopitelně upalovaly. Kněží rozdělali velkou hranici, tančili rituální tanec kolem ohně se zajatci na zádech a jednoho po druhém je házeli do ohně. Že je to proti ostatním rituálům poměrně milosrdné? Nenechte se mýlit. Oběti byly ještě zaživa s těžkými popáleninami z ohně vytaženy dlouhými háky. Pak jim, jak jinak, byly rozřezány hrudníky a vyrvána srdce.

Někdy docházelo k následnému rituálnímu kanibalismu. Někteří odborníci přišli s poněkud zvláštním vysvětlením, že si tak Aztékové kompenzovali nedostatek masa, a tedy bílkovin, ve stravě. Náboženské vysvětlení obětí je však všeobecně přijímáno jako pravděpodobnější.