Josef Mengele – Anděl smrti? Spíše ďábel

Jak se ze synka ze zámožné rodiny a průměrného leč snaživého studenta medicíny stane chladnokrevný sadistický tyran páchající zvěrstva pod záštitou vědy? Může existovat takový moment, situace či zážitek, který člověka natolik změní? Nebo jde o něco vrozeného, co se dřív nebo později vyklube na povrch a projeví se v plné síle? A jak tomu bylo u Josefa Mengeleho, známého osvětimského Anděla smrti? To už se dnes asi nedozvíme. Nezbývá než odtušit, co a jak ho formovalo a ovlivnilo natolik, že byl schopen, navzdory Hippokratově přísaze, činů tak hrůzných, že nad nimi zůstává rozum stát. Činů, za které nebyl nikdy spravedlivě potrestán.

Josef Mengele se narodil 16. března 1911 v Bavorsku do rodiny úspěšného továrníka jako prvorozený syn.  Jakožto nadaný student se po maturitě v roce 1930 rozhoduje pro studium medicíny a antropologie v Mnichově, pak i na univerzitě ve Vídni a v Bonnu. Již tam se začíná formovat jeho smýšlení o rasových rozdílech a méněcennosti některých národů. Není divu, nacistická myšlenka, že někteří lidé nejsou hodni reprodukce a dokonce ani života, prorůstala nenápadně, ale intenzivně napříč celým německým společenským spektrem.  Mengele navíc navštěvoval přednášky Dr. Ernesta Rudina, který neskrýval ani mezi studenty své názory o povinné sterilizaci, či dokonce odstranění lidí, kteří nejsou pro společnost dostatečně přínosní. A tak v roce 1935 získává Mengele doktorát z antropologie za diplomovou práci o rasových rozdílech ve struktuře spodní dásně a o tři roky později doktorát z medicíny. Dalším působištěm, které ho bezesporu taky ovlivnilo, byl Frankfurtstký univerzitní institut dědičné biologie a rasové hygieny.

Roku 1939 vstupuje Mengele do SS a také do manželství s Irenou Schönbeinovou. Ironií bylo, že vzhledem k podezření, že jeho žena má židovské předky, se on, který tolik dbal na rasovou čistotu, nikdy nedostal do tzv. do Knihy soukmenovců, tedy lidí, jež prokázali árijský původ do roku 1750. Mimochodem, on sám vypadal spíše jako člověk rómského původu, než jako vzor urostlého árijce.

Osvětim

Po krátké epizodě ve válce, která skončila zraněním na ruské frontě a prohlášením za boje neschopného, se Mengele dostává do koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kde má strávit příštích jednadvacet měsíců svého života. Těchto jednadvacet měsíců jeho působení zde bude stát život nejméně 400 000 vězňů, z nichž mnohé doslova umučí k smrti. Ve jménu vědy, samozřejmě…

Dr. Josef Mengele byl jeden z prvních, koho vystrašení vězni, právě vystoupivší z vlaku na pověstnou osvětimskou rampu, viděli. Arogantního, lhostejného, avšak velmi pohledného muže, který pouhým pohledem lidi selektoval a nevyhovující jedince posílal rovnou na smrt. Jeho hlavní náplň práce však spočívala, či spíše měla spočívat, ve zdokonalování árijské rasy a zvyšování plodnosti německých žen. Velmi umně dokázal pod tento vědecký výzkum vmísit i svou posedlost různými anatomickými anomáliemi a hlavně sadistické sklony. Výčet všech zvěrstev, kterých se v Osvětimi na nevinných lidech dopouštěl, by vydal na samostatnou kapitolu.

V krematoriu č.2 v Birkenau si nechává zřídit velmi moderní, speciální patologickou laboratoř, kde se nejdříve věnoval úkolu přímo od Hitlera – zvýšit pravděpodobnost, že německé ženy porodí dvojčata či vícerčata, aby bylo dostatek kvalitních Němců na ovládnutí celého světa. Pod takový úkol se schová ledasco. Propojování krevních oběhů dvojčat, sešívání různých částí jejich těl navzájem k sobě, vstříknutí tyfu do jejich plic a pozorování jak bude které reagovat. V rámci zdokonalování árijské rasy se pokouší změnit barvu očí vstříknutím barvy. Oči barvu změnily, to ano, ale bolestivým zánětem. Mengele je fascinován liliputány, různě deformovanými lidmi a anatomickými anomáliemi. Je posedlý pitváním lidí zaživa, přehazuje jim v těle orgány, testuje, jak dlouho vydrží novorozenec bez potravy, skáče těhotným ženám po břiše, dokud nedojde k vypuzení plodu. Mezi Mengeleho další experimenty patří ponořování lidí do kotlů s vařící vodou, aby viděl, jak velkou teplotu může lidské tělo vydržet před smrtí. Jeho oběti buď umírají, nebo je posílá zbědované a v bolestech do plynu. Mengele posedlý svými pseudovýzkumy nikterak nedbá na utrpení svých obětí a nadále si užívá přísun „materiálu“ pro své bestiální činy. Žádným z těchto zvěrstev nebyly ušetřeny ani děti. Hladil je po hlavičkách, nosil jim čokolády, aby je vzápětí rozřezal, sešil jim vzájemně hřbety rukou, nebo je hodil do ohně.

V dubnu 1945 zřejmě vycítil blížící se konec války a uprchl na západ jako řadový německý voják. Přesto, že dlouho fungoval pod svým skutečným jménem, nebyl dopaden, i když byl na seznamu hledaných zločinců. Jako by mu při vstupu do SS sám ďábel našeptával, aby si nenechal pod paži vytetovat svoji krevní skupinu, což byla pro členy povinnost a po válce sloužila spojencům jako identifikační znamení. Časem utekl, stejně jako mnoho dalších nacistických zločinců, do Argentiny, kde našel na mnoho let bezpečné útočiště. Po dopadení Adolfa Eichmanna přesídlil do Paraguaje, kde 6. června 1985 umírá v důsledku infarktu nebo křeče při plavání. V roce 1992 byly jeho ostatky definitivně identifikovány pomocí testů DNA.

Mnoho vězňů na něj vzpomíná jako na zdánlivě zdvořilého slušného člověka. Jeden z pamětníků, který pomáhal v nemocničním oddělení Osvětimi, vypráví, že ho Mengele často žádal o masáž krku, přičemž mu vždy vykal a nikdy nezapomněl slušně poprosit. Byl však také známý svými výkyvy nálad, kdy ho lecjaká drobnost dokázala rozčílit k nepříčetnosti. Tato labilita současně s absencí výčitek či lítosti nad svými činy poukazují na skutečnost, že Josef Mengele trpěl psychopatickou poruchou osobnosti. Možná nejděsivější na tom všem je, že šlo oficiální, vědecky se tvářící mašinerii, ve které se Mengelem prováděná zvěrstva stala předmětem byznysu. Na jeho „výzkumech“ se finančně podílelo několik celosvětově známých firem.