Jaderná energie ve starověku?

Když přednášel po prvních jaderných testech na americké základně Alamogordo vedoucí tohoto výzkumu Robert Oppenheimer na univerzitě, dostal velmi nevinnou otázku, zda šlo o první jadernou zkoušku. Oppenheimer údajně odvětil: „Ano, v moderní době ano.“ Zcela jistě měl na mysli starověké indické texty, které ho fascinovaly, konkrétně úryvek staroindického eposu Mahábhárata-Gita, který během testování bomby citoval:
 

Zář všemocného bez hranic a konce

toť tisíc sluncí rázem vyšlehnuvších…

Jsem smrt, která ničí vše.

Dále se v textech můžeme dočíst: "Zachvěla se země a se stromy spolu se třásla, vylévaly se řeky a rozbouřila moře, pukaly skály a zaduly divé větry, pohasly ohně a ztmavly a zchladly paprsky slunce... Zdvihl se zářící oblak dýmu jasnější než tisíc sluncí a města pod ním byla proměněna v prach a popel." Epos se takto zmiňuje o zbrani, kterou bohové propůjčili pozemskému hrdinovi Ardžunovi. V Máhabháratě se dále mluví i o tom, že některé zbraně bohů nezabíjejí jen jednorázově, ale působí po celé generace. "Nezhyne jen příroda, zhynou nezralé děti těhotných matek." Není žádným tajemstvím, jaké účinky má radioaktivní záření na lidský plod… Je to všechno jenom náhoda?

Indické Mohendžodaro bylo při odkrývání vykopávek zdrojem jednoho překvapení za druhým. To největší a zároveň nejzáhadnější čekalo na archeology až úplně dole, když vykopávky dosáhly úrovně původních silnic. Ač se to zdá naprosto nemožné, toto vyspělé město s velkým množstvím obyvatel postihla nejspíše velká ničivá katastrofa a většina důkazů poukazuje na to, že šlo o katastrofu jadernou.  Hromady kosterních pozůstatků ležely v ulicích neporušeny. Mnohé z nich navíc ležely tváří dolů, některé se držely za ruce, jiné zůstaly v nepřirozené pozici s rozhozenýma rukama, jakoby město zachvátila náhlá katastrofa, před kterou lidé davově prchali. 

Mohenjodaro

Zcela jistě zastihla kolem roku 1900 př.n.l. obyvatele tohoto úžasně vyspělého města, s dokonalou infrastrukturou, patrovými domy, splachovacími záchody hromadná násilná smrt. Jenomže jaká? Mohendžodaro není zdaleka jediným městem, které postihl takový osud. Podobné nálezy byly objeveny i v Harrapě nebo dalším městě v blízkosti hory Rajmahal. Tam dokonce vše nasvědčuje tomu, že došlo k extrémně vysoké teplotě, neboť celé obrovské masy stěn a základů města se žárem roztavily a spojily se ve skelnou hmotu. Vysvětlení? V oblasti Mohenžodaro ani dalších měst neexistuje žádný důkaz o sopečné činnosti tak velkého rozsahu, nebyly nalezeny ani stopy po katastrofálních záplavách, které by svědčily o tom, že by byla města zničena vodou.  Ozbrojenému konfliktu zase neodpovídají kosterní pozůstatky, které jsou téměř všechny vcelku a neporušené. Pokud budeme ochotni připustit zánik v důsledku jaderné katastrofy nebo jiné, ale svými účinky velmi podobné, nálezy budou překvapivě hovořit v její prospěch.

Místa musela být sežehnuta mimořádným žárem, jinak si vědci nedokážou vysvětlit přítomnost velkého množství úlomků zeleného radioaktivního skla. Stejného, jaké se nachází v nevadské poušti, kde USA testují své jaderné zbraně. Teplota musela dosahovat nejméně 1500 °C. Pro srovnání, nejvyšší naměřená teplota lávy je o 300 °C nižší. Co je však nejvíc zarážející, je skutečnost, že nalezené kostry z těchto oblastí patří mezi nejvíce radioaktivní, které byly kdy ve vykopávkách nalezeny. Úroveň radiace je srovnatelná s případy kosterních pozůstatků z Hirošimy a Nagasaki. Jedná se o 50 × vyšší radiaci, než je obvyklé!

pouštní sklo

Mohendžodaro, Harappa a jiná indická města nejsou jediným místem na zemi, kde byly objeveny nálezy poukazující na možnou přítomnost působení jaderné energie. I na Sahaře byly objeveny velké kusy skla. Něco muselo zvýšit teplotu pouštního písku přibližně na 1800 °C a přetavit ho na skelné tabule. Navíc rozptyl skelných nálezů v africké poušti je ohromný. Stejně tak si vědci nedokážou vysvětlit, jak je možné, že desítky starodávných staveb například ve Skotsku, Irsku i Anglii, ve městech Catal Huyuk v Turecku, Alalach v severní Sýrii, v ruinách Sedmi měst poblíž Ekvádoru či v Indii mezi řekou Ganga a pahorky Radžmahálu, obsahují cihly s kameny roztavenými žárem. Některé názory poukazují na možnost roztavení při pádu velkého meteoritu, který by mohl zničit i celé město. Chybí ale podstatný pozůstatek po jeho dopadu – kráter. Proti mluví i složení skelných kamenů. Obvykle se skládají ze železa a dalších materiálů smíchaných po dopadu s roztaveným křemíkem, ale sklo nalezené ve zmíněných oblastech vykazuje vysoký stupeň čirosti.

Nezbývá než doufat, že výzkumy v příštích letech odhalí, nebo aspoň poodhalí, co se tehdy této vyspělé kultuře vlastně stalo a o jaké ničivé síle píší její početné eposy. Možná budeme muset připustit to, co se nám zdá v tuto chvíli naprosto nemožné. I když, řečeno slovy ze soudních síní, nepřímé důkazy tvoří poměrně ucelený řetězec.