Co ďábel našeptával baronu de Rais

Každá epocha má své světlé a stinné stránky a je třeba uznat, že středověk měl z našeho pohledu převahu těch druhých. A v každém období jsou lidé dobří a zlí, a nejspíš jich je už po staletí stále tak nějak stejně. To jen některé jejich činy vyznívají v kontextu doby lépe či hůře.

Ale občas se objeví i takoví, jejichž konání nesnese srovnání s jinými a vyčnívají vysoko napříč staletími. A to nejen v pozitivním slova smyslu. Takže zapomeňte na všechny ty hrdiny, vynálezce či umělce, kteří vám při předchozí větě vytanuli na mysli. Baron de Rais vyčnívá na úplně opačném konci. Balancuje totiž na samotné hranici, kde ještě lidská bytost může být vůbec nazývána člověkem.

Hrabě Gilles de Montmorency-Laval, známý jako baron de Rais, se narodil 10. listopadu 1404 v Machecoulu na západě Francie do rodiny bohatého velmože. Po svých předcích zdědil nebývalé jmění, vlastnil řadu rozsáhlých panství v nejúrodnějších částech Bretaně, podle všeho byl svého času nejmajetnějším pánem Francie. A co víc, Gilles de Rais byl velmi inteligentní, na tehdejší dobu nadprůměrně vzdělaný, uměl se chovat ve společnosti a získal si tak mnoho přátel. Zajímal se o staré jazyky, umění, historii i filosofii, miloval knihy, věnoval se lovu, sokolnictví, šermu a boji. Byl známým milovníkem vybraných jídel a nápojů. Za „stoleté války“ byl dauphinem Karlem VII. vyslán jako ochránce Jeanne d´Arc, tedy Johanky z Arku, a doprovázel ji tak na všechna vojenská tažení až do jejího upálení v roce 1431…. Tak moment! Tady něco nehraje, říkáte si, čekali jsme nějakou bestii a zatím mám jen nudný výčet ctností jakéhosi barona. Inu, máte ji mít, ale nebude to čtení pro slabé povahy. Ten francouzský šlechtic byl, jak už to tak mnohdy bývá, mužem dvou tváří, a ona druhá tvář už nebyla zdaleka tak pěkná.

Vraťme se kousek zpět, do roku 1425, kdy Gilles de Rais přichází na dvůr dauphina Karla VII., kde tomuto bezradnému nekorunovanému následníkovi trůnu vytrhl trn z paty. Francie byla nekonečnou válkou s Anglií značně zdecimována a dauphin neměl vliv, moc, autoritu ani peníze. Baron přivádějící oddíly, které hradil ze svých prostředků, stejně jako hostiny a turnaje byl skutečnou spásou. Poté, co Johanka z Arku dosáhla korunovace Karla VII. na krále, získal de Rais hodnost francouzského maršála a bojoval věně po Johančině boku. Podle všeho ji velmi obdivoval, nepochyboval o jejím božském poslání a její smrt jím velmi otřásla. Stáhnul se na svůj hrad v Tiffauges. Po nějakou dobu zde žil veskrze asketickým způsobem života, sám, dokonce bez manželky. Zdá se, že právě zde začal pochybovat o Bohu, který dopustil smrt „panny orleánské“ a uchýlil svou mysl opačným směrem. K ďáblu. Propadl alchymii, černé magii, vyzývání démonů a nekromancii. Do dějin vstoupil jako jeden z prvních satanistů, pedofil, nekrofil a perverzní sadistický vrah stovek dětí.

Celé následující šílenství začalo v okamžiku, kdy skákajíc z extrému do extrému, ukončil de Rais svůj mnišský způsob života a začal si užívat svého bohatství plnými doušky. Svůj hrad nechal přestavět na luxusní sídlo, najal si nesmyslný počet služebnictva, pořádal honosné hostiny a hony, nakupoval umělecká díla a šperky. Zkrátka hýřil a marnotratně plýtval majetkem na všechny strany. Jenže žádná pokladnice není bezedná a jednoho dne peníze došly. Po epizodách s lichváři, půjčkami a rozprodávání panství hluboko pod cenou si začal na hrad zvát alchymisty a zasvěcence magie, aby mu pomohli vyřešit finanční tíseň pomocí „tajných věd“. Jenže žádné pokusy nevedly ke kýženému cíli, a tak se nechal všemi „vědci“ přesvědčit, že to nepůjde bez pomoci ďábla. Čaroděj Jean de la Rivière z Poitiers vodil barona pěkně dlouhou dobu za nos a pokusy o invokaci ďábla zinscenoval vždy tak umně, že baron o ďáblově moci nepochyboval. Nemálo šarlatánů a jiných podvodníků tímto způsobem využívalo důvěřivosti pana de Rais ke svému vlastnímu obohacení a přispívali tak k jeho finančnímu úpadku.

Posedlost ďáblem prostoupila nejen celý hrad v Tiffauges, ale zřejmě i jeho pána. Nikdy nebylo vysvětleno, proč se jeho patologické sklony, jejichž výčet by zaplnil několik řádků, neprojevily již mnohem dříve. Nutno dodat - díky Bohu. Série jeho nekonečných zvrhlostí začala násilím na ministrantech tiffaugeské farnosti, jejich životy prozatím ušetřil. Bylo to však naposledy. Roku 1432 začalo pro obyvatele Anjou, Poitou a Bretaně osmileté peklo plné zoufalství, pláče a beznaděje. Začaly se totiž nenávratně ztrácet jejich děti, přesněji chlapci. Podle soudobých zpráv a konečného rozsudku mluvíme o stovkách dětí. Co se tehdy dělo v odlehlých částech hradu a sklepení by otřáslo i těmi nejotrlejšími povahami. Že byli chlapci svázáni, brutálně znásilněni a rozsekáni na kusy je v tomto případě to nejmenší. S jídlem roste chuť a baronova fantazie byla nekonečná. Často chlapcům rozřezával hrudník, sál vzduch z plic a kochal se pohledem na slábnoucí, ale stále ještě tlukoucí srdce. Nejednou rozpáral břicho, očichal je, roztáhl ránu a sedl si do ní, aby se vyválel v ještě teplých vnitřnostech. Nezapomněl se přitom dívat na svou oběť, aby mu neušly poslední křeče její smrtelné agonie. Jeden čas propadl nekrofilii a hanobil usmrcené děti v zakrvácených hrobech. Neváhal ani rozpárat těhotnou ženu a ukojit své chtíče na živém plodu. To vše byla jen jakási kratochvíle mezi tím, kdy se pokoušel spolu se svými pomocníky získat od ďábla potřebné zlato. Baron de Rais zašel ve své zvrhlosti tak daleko, že dál už to snad ani nebylo možné.

Jenže zlato jaksi nenacházelo cestu k baronovým rukám, a tak se v jeho životě objevil mladý Florenťan, vyznavač černé magie, Francesco Prelati. Získal si de Raisovu bezmeznou důvěru, zatímco ho několik let, stejně jako jeho předchůdci, vodil za nos. Nad hlavou Gillese de Rais se začala stahovat mračna, ale ani zdaleka ne kvůli mizejícím dětem. Jsme totiž ve středověku, a tak biskupa a církevní soud zajímalo hlavně jeho inklinace k okultním vědám a kacířství. Nakonec byl obviněn právě z kacířství a mravní zkázy. 14. září 1440 byl de Rais v poutech převezen do Nantes. Ohledání jeho hradu přineslo nemilá překvapení. Nekonečné stížnosti zoufalých matek z několika minulých let začaly dávat smysl. Osud barona byl zpečetěn, nezastal se ho nikdo, ani Karel VII., a aristokracie byla z valné části znechucena jeho zvrácenými zločiny. Obžalovací spis obsahoval 49 bodů - rouhání a čáry, urážky svátostí a vysokého duchovního stavu, pletky s ďáblem, kacířství…atd. Vraždění dětí bylo souladu s inkviziční praxí vzpomenuto jen na okraj. Baron po počátečních výbuších vzteku svolil k přiznání. Bez mrknutí oka popisoval dopodrobna všechny svoje zvrácené skutky tak realisticky, že i že i otrlý inkvizitor, kterého jen tak něco z míry nevyvedlo, bledl hrůzou, a biskupové se křižovali. Ani popis černých mší a obětování dětí ďáblu nebyl prost ohavných detailů.

Po několikerém mučení byl baron Gilles de Rais 25. října 1440 v Nantes nejprve oběšen a jeho mrtvé tělo bylo poté spáleno na hranici. Takový trest byl pro vysokého šlechtice skutečnou výjimkou.