Čingischán

12. 04. 2018 Historie

Ve své době byl nejobávanějším mužem světa. Čingischán nebo také Temüdžin, což bylo rodné jméno slavného vojevůdce a sjednotitele mongolských kmenů. Významný muž žil na přelomu dvanáctého a třináctého století, přičemž se mu podařilo dosáhnout poměrně významných úspěchů na bitevním poli.

Pozvolný vzestup Temüdžina

Přesné datum narození Temüdžina není známo, což se asi dá očekávat. Nicméně pravděpodobně se narodil v roce 1162, i když se objevují i roky 1155, 1161 nebo 1167. Čingischán pocházel z klanu Bordžiginů, jejichž mytickým zakladatelem byl Šedý Vlk. Čingischánovým otcem byl Jesühej, kterého však v roce 1175 zavraždili Tataři. Mladý Temüdžin byl následně vlastním kmenem vyhnán a stal se společně se svou rodinou kočovníkem. Jeho společenské postavení však vzrostlo ve chvíli, kdy si za ženu vzal Börte, vysoce postavenou ženu z kmene Kereitů. Posléze se z Temüdžina stal velmi silný kmenový vůdce.

Později byl Temüdžinův nový kmen přepaden sousedními Merkity, kteří unesli Börte. Temüdžin se tedy spojil s mongolskými vůdci Tooril-chánem a Džamuchou, načež nepřátele porazil. Následně se však rozhořel další spor – tentokrát o moc s žárlivým Džamuchou. Temüdžin spolu s Tooril-chánem Džamuchu porazili a Temüdžin díky tomu získal dominantní postavení mezi všemi mongolskými kmeny. Na konci dvanáctého století Temüdžin porazil sousední kmeny Tatarů a na začátku nového století se vypořádal i s odpůrci v řadách Mongolů. Džamuchu nechal Temüdžin popravit. Roku 1202 také rozdrtil Tatary a z velké části je vyhladil. Zbytky vojenské opozice mezi kmeny zlikvidoval Temüdžin poražením Tooril-chána.

Foto: Stonnefrety7777,Wikimedia

Z Temüdžina Čingischánem

Roku 1206 se konal Velký mongolský sněm – tzv. Kurultaj, kde byl Temüdžin všemi vůdci mongolských kmenů jmenován Čingischánem – v překladu neomezeným vládcem. Za svoje sídelní město si Čingischán zvolil Karakorum, které dnes najdeme ve východním Mongolsku. Zřejmě kvůli vnitřním sociálním problémům zahájil Čingischán v roce 1211 obrovskou vojenskou expanzi. Ta ve výsledku znamenala dobytí Číny, Střední Asie, Persie a dalších území. V roce 1215 Mongolové vyplenili Peking a císař s dvorem uprchl do Kchaj-fengu. Proti mongolské ofenzivě se postavila karakitánská říše ležící ve Střední Asii, ale byla zničena vedlejšími oddíly Čingischánových vojsk.

Mezi lety 1218-1224 se Mongolové zmocnili Chorezemské říše a jejích center v Buchaře, Chorezmu a Samarkandu. Mezitím, co Čingischán zůstával ve Střední Asii, mongolští vojevůdci Sübeetej a Džebe si razili cestu do Evropy. Po vítězných bitvách v roce 1221 v současném Ázerbájdžánu a Arménii zamířili přes Kavkaz na sever k řece Kubáň a zmocnili se území až k severnímu břehu Kaspického moře. Posléze se přemístili směrem k Azovskému moři, kde na řece Kalce porazili spojená vojska Kumánů a ruských knížat. Vítězové se poté přesunuli na Krym a poté na Ukrajinu, ovšem posléze se stáhli a zamířili směrem k hlavním silám Čingischánovým. Cestou zpět zemřel Džebe.

Smrt v průběhu čínského tažení

Čingischán se po konečné porážce nepřátel na západě soustředil na zničení dynastie Západní Sia v severní Číně. V průběhu tažení proti severočínské dynastii Ťin však Čingischán neočekávaně zemřel. Dodnes není jasné, kde se nachází hrob slavného vojevůdce. Po Čingischánově smrti se vlády nad obrovskou Mongolskou říší ujal jeho syn Ögödej. Ten pokračoval v expanzi, kterou započal jeho otec, a stal se světově známým, když dovedl Mongoly nejdál na jih a západ při invazích do Evropy a Asie.

Foto: Sayf al-Vâhidî. Hérât. Afghanistan, Wikimedia

Čingischán mohl překonávat nepřátele díky perfektní organizovanosti mongolské armády, velké mobilitě, okamžité připravenosti k boji, vynikající jízdě a lukostřelbě a rozhodně nelze opominout ani znalosti taktických a strategických postupů, které Mongolové postupně získávali během dobývání. Úplnému ovládnutí Evropy zřejmě zamezilo období silných dešťů, které udělaly z podunajské a polské nížiny bahnitý terén, jenž byl neschůdný pro jízdní jednotky. Mongolská říše měla po Čingischánovi propracovaný a pevně zavedený správní systém. Také byla vnitřně jednotná.

Čingischán měl plodný život a měl asi 600 oficiálních konkubín, takže po sobě zanechal obrovské množství potomků. Díky moderním metodám genetického výzkumu bylo zjištěno, že v současné době žije asi 16 milionů nositelů jeho alel, tedy jeho přímým potomků. Mezi jeho slavnější potomky se řadí Džoči, Čaadaj, Ögödej či Tolujchán.