Zkamenělá svatba ve Svatošských skalách

Příroda dokáže dělat divy a lidé často vymýšlí různé pověsti a příběhy, které mohou a nemusí být pravdivé. Svatošské skály patří k velmi často navštěvovaným místům na Karlovarsku již více než dvě stě let. Pozornost si zaslouží Svatošské skály i v současnosti a určitě se na ně vyplatí podívat, protože jde o neskutečně zajímavou přírodní památku.

Národní přírodní památkou již desítky let

Svatošské skály se staly národní přírodní památkou již 31. prosince 1933. Důvodem ochrany jsou geomorfologicky unikátní žulové skalní tvary na levém břehu řeky Ohře s fragmenty reliktních borů a s výskytem ohrožených druhů rostlin a zvířeny. Území je součástí Evropsky významné lokality Kaňon Ohře, jež je zahrnuta do soustavy Natura 2000. Svatošské skály se vypínají ve výšce 380-440 metrů nad mořem. Původně se oblast nazývala Údolí Ohře při skále Hans Heiling, ale v roce 2007 byl původní název zrušen, nicméně dosud se používá pojmenování Národní přírodní památka Jan Svatoš, což je překlad jména Hans Heiling.

Území najdeme zhruba dva kilometry na jih od karlovarské městské části Doubí. Skalní útvary vznikly v žulovém masivu působením řeky Ohře. Tvoří je řada skalních pilířů, hranolů a jehlanů. Podivuhodné skalní útvary se vytvarovaly postupných zvětráváním a odnosem žulových bloků, činností řeky a erozivním působením mrazu. Charakteristická je také bloková odlučnost žuly podle navzájem kolmých směrů. Vegetace se ze skalního městečka poměrně pravidelně odlesňuje za účelem zvýšení estetičnosti. Svatošské skály často navštěvují turisté a vodáci. Skály nabízí výborné podmínky pro horolezectví, které je zde regulováno pravidly.

Pověst o Elišce a Arnoldovi

Už před více než dvěma sty roků se Svatošské skály v údolí řeky Ohře staly centrem pozornosti karlovarských lázeňských hostů. Skály obdivoval známý německý spisovatel Johann Wolfgang Goethe, ve snech se ukazovaly psychoanalytikovi Sigmundu Freudovi, Theodor Körner sepisoval místní pověsti, zatímco Heinrich Marschner využil lidového vyprávění k vytvoření oper Hans Heiling. Skály mají i názvy, které skutečně evokují svatbu. Prohlédnout si můžete Kapucína a Ministranty, Nevěstu se Ženichem, Pátera, Svědky, Muzikanty, Tchán, Tchyni nebo třeba Zámek.

Podle pověsti žila v dávných dobách na břehu řeky Ohře rodina sedláka s krásnou dcerou. Hned vedle statku žil v chudé chatrči mladík Arnold, který neměl otce a od dětství vyrůstal se sedlákovou dcerou Eliškou. Jejich náklonnost se postupem času proměnila na lásku a oba si slíbili, že se vezmou, jakmile se Arnold vrátí z učení v hlavním městě, kam odešel na tři roky. V dobách jeho nepřítomnosti se však do vsi vrátil Hans Heiling, který ve světě páchal různé nekalé věci. Heiling se vrátil jako boháč a začal navštěvovat starého sedláka, přičemž se mu zalíbila Eliška, takže ji požádal o ruku.

Hans se však Elišce nezamlouval, navíc čekala na Arnolda. Ten jednoho dne skutečně přijel nazpět a spolu s ním skupina jezdců. Jezdci zjistili, že Hans je známý zločinec, který prchá před šibenicí. Chystala se svatba, ale Heiling vynesl kletbu, takže se svatebčané okamžitě proměnili ve skály. Hans Heiling následně propadl duší ďáblu. V dřívějších dobách pak chodily zamilované dvojice ke skalám, aby prosili za štěstí, požehnání a ochranu. Tento zvyk se však do dnešních časů nedochoval.

Zmíněná pověst však není jediná, která se Svatošských skal a zkamenělé svatby týká, protože lidská představivost nezná mezí, takže je možné se dočíst i o jiných věcech. Vždy však mají pověsti společného jmenovatele, kterým je Jan Svatoš (Hans Heiling). O Svatošovi se zmínil třeba i známý český spisovatel Vilém Mrštík.