Tikal – město ukryté v pralese
Mayové, stejně jako jiné mezoamerické kultury, po sobě zanechaly mnoho pozoruhodného. Mezi jiným jistě stojí za zmínku město Tikal. Město velké, důmyslně postavené, prosperující, obývané desetitisíci obyvateli, kteří ho zčista jasna zanechali opuštěné a dodnes nevíme proč.
Ruiny Tikalu jsou vůbec nejrozlehlejšími rozvalinami mayského města a nachází se na severu dnešní Guatemaly. Poskytují nám celkem jasnou představu o tom, jak promyšlené, originální a architektonicky zdařilé byly dovednosti stavitelů města, které vzniklo v 6. století př. n. l. Postupně se stalo centrem největšího a nejdéle trvajícího mayského státu. Město bylo k rozmachu předurčeno už místem svého vzniku. Všude kolem byl dostatek surovin, kvalitních materiálů a vůbec všeho, co bylo potřeba nejen k výstavbě, ale třeba i k výrobě zbraní. Zevrubný popis tohoto impozantního města by zabral spoustu času, pro představu uveďme, že zde bylo na 3000 paláců, pyramid, hřišť a dokonce i termální lázně a v době jeho největší slávy tu žilo přes 50 000 obyvatel. V té době město vedlo mnoho obchodů se vzdálenými, neméně slavnými městy jako například Teotihuacán. Město mělo velké vodní nádrže a propracovaný vodní systém, ve kterém se pomocí hydrauliky dostávala voda i do vyšších míst. Tikal je nesmírně cenný i proto, že zde bylo zachováno mnoho mayských textů.
Právě Mayové totiž jako jediní v předkolumbovské Americe používali písmo. A vůbec byli mimořádně vyspělí a vzdělaní, v matematice používali nulu, znali čokoládu, jejich astronomové nejspíše věděli, že je země kulatá a dokázali vypočítat dráhy některých nebeských těles. Jejich uspořádání státu a moci nespočívalo v centralizaci jako například u Aztéků, ale mayská města byla spíše městskými státy, podobně jako ve starověkém Řecku.
Mezi nejznámější a nejvýznamnější tikalské pyramidy patří Chrám Velkého Jaguára. Jednalo se o náboženskou stavbu postavenou na počest 26. tikalského panovníka Ah Cacaua v osmém století našeho letopočtu. Byla 44 metrů vysoká a na jejím vrcholu se nacházela svatyně v podobě vyřezávaného architrávu. Ten zobrazoval třináct království mayského ráje. Také zde byla objevena hrobka panovníka s pohřební výbavou z nefritu, zlata a perel. Byly zde však i sice méně významné, avšak mnohem vyšší pyramidy, dosahující výšky až 70 metrů. Většina z nich byla původně zdobena barevnými štuky, které znázorňovaly výjevy z náboženského života. Na velkém náměstí se také nacházely stély s portréty panovníků. Zlato a jiné drahé kovy pokrývaly většinu obětních oltářů. Město tedy evidentně vzkvétalo a je záhadou, proč Tikal v jedenáctém století většina lidí opustila.
Teorie o tom, že mocné Maye vytlačil jiný indiánský kmen, se nezdají příliš pravděpodobné, muselo by totiž jít o velmi silný kmen, o kterém by se z historického hlediska nejspíš dochovaly nějaké zmínky. Pomineme-li názor švýcarského historika a záhadologa Ericha von Dänikena, že za zkázou města stojí mimozemské civilizace, nejpravděpodobněji znějí názory o počasí. Tikal, ačkoli stál v deštném pralese, nejedná se deštný prales tak, jak ho známe, tedy s pravidelnými a bohatými přísuny vláhy. Guatemalský prales závisí na pásu mraků s proměnlivým polem působnosti. To se nejspíše na několik let posunulo trochu více na jih, v Tikalu se přestaly plnit vodní nádrže a obyvatelé tak museli za vodou jinam.
Opuštěné město několik stovek let spalo, mohutné stavby zarostly zeleným porostem a až v roce 1848 došlo k oficiálnímu objevení jeho pozůstatků. Tehdy guatemalská vláda poslala do těchto míst expedici pod vedením Modesta Mendéze a Ambrosia Tuta. Ačkoli už záhy potom začal archeologický výzkum, do dnešní doby byl odkryt jen zlomek celého města a většina budov a staveb zůstává i nadále pokryta pralesním porostem. Vzhledem k monumentálnosti města se není čemu divit, že celá se celá oblast dostala na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Právě díky UNESCO se postupně rozšiřuje aktivita archeologů a každý rok se objevují nové a nové stavby.