Tajemství jeskyně Býčí skála
Každý, kdo dával v hodinách dějepisu alespoň trochu pozor, zajisté už o jeskyni Býčí skála slyšel a možná o ní i něco málo ví. Býčí skála je však mnohem zajímavější než kolik toho o ní autoři dějepisných učebnic vměstnali na jednu stránku. Nejen, že se jedná o druhý nejdelší jeskynní komplex na našem území, jehož délka dosahuje k 17 kilometrům, ale také je to lidmi nejdéle využívaná jeskyně, která poodhalila světu svá dávná tajemství.
Jeskyně Býčí skála se nachází v CHKO Moravský kras, v Josefovském údolí a první známky jejího osídlení se datují až k mladšímu paleolitu, tedy z období 13 000 – 10 000 let před naším letopočtem. Jednalo se tehdy o lovce sobů a divokých koní, o tzv. kulturu magdalénien. Naši předkové pak podle nálezů jeskyni využívali v průběhu neolitu, eneolitu, době bronzové, době železné, době římské, době slovanské, ale také ve středověku a novověku. Vlastně dodnes, v roce 2015 se v jejích vnitřních prostorách natáčela pohádka.
Když byla jeskyně, tedy její Předsín, v 18. století využívána k těžbě písku, nacházeli zde dělníci často různé uhlíky a úlomky, včetně kosterních. Tehdy působil v hutích hraběte Salma doktor Jindřich Wankel, nadšený amatérský archeolog, jehož pozornosti tyto drobné, avšak časté nálezy neunikly. Jal se tedy podrobit Předsíň jakémusi namátkovému výzkumu a nechal tedy v roce 1869 vyhloubit několik průzkumných jam. Ty přinesly objev sídliště z doby mladšího paleolitu.
V tom samém roce objevili v Předsíni jeskyně dva studenti medicíny, bratranci Gustav a Arnošt Felklovi, hliněnou nádobu zdobenou zkříženými rýhami. Když chlapci uvnitř nádoby objevili spálené, zuhelnatělé proso, byli zprvu poněkud zklamaní, ale to hlavní mělo teprve přijít. Mezi prosem byla krásná soška býčka. Jestli si nyní myslíte, že právě po ní byla jeskyně pojmenována, tak se mýlíte. Jeskyně měla přídomek Býčí již dávno před nálezem sošky, nejspíše podle pohanského kultu býka. Asi 11 centimetrů vysoká, bronzová soška měla hliněné jádro, byla zdobena železnými trojúhelníčky a v místě očních důlků byly kdysi nejspíše vsazeny kousky skla. Tento unikátní nález byl jasným signálem k tomu, aby archeologické výzkumy v tomto místě pokračovaly.
Hned v roce 1872 v Předsíni, pod vrstvou kamení a vypáleného vápence, byl učiněn ten nejúžasnější objev, který dodnes poutá pozornost nejen odborníků, ale i zapálených laiků. Už samotná místy až půlmetrová vrstva dřevěných uhlíků dávala tušit, že se zde pálilo něco velkého. A taky že ano. Pod dvěma žárovišti, přičemž větší z nich zabíralo plochu asi 60 m2, byly střepy nádob, železné sekery, meč, bronzové a zlaté ozdoby, zbroj i zvápenatělé zvířecí kosti, polospálený ornamentovaný bronzový plech, jednotlivé vozové součásti, železné obruče, loukotě a špice. Dále zuhelnatělé vlněné látky, obilí a mnoho drobných předmětů jako bronzové náramky, spirálovité kruhy, skleněné a jantarové perly atd.
Po celé Předsíni, která dosahovala délky 45 metrů, bylo nalezeno různě roztroušených koster asi 40 lidí. Povětšinou, konkrétně s výjimkou pěti mužských koster, šlo o mladé ženy, často rozseknutými hlavami nebo amputovanými končetinami. Dále zde byla na dláždění kostra muže a vepře, kotlíky a džbery, v jednom z kotlíků byla nalezena lidská lebka. O kousek dál jakýsi oltář z přitesaných kamenných desek a na něm dvě useknuté ženské ruce bohatě zdobené prsteny a náramky. A ještě mnoho dalšího, pro ilustraci nálezu nám tento výčet bohatě stačí. A bohatě to také stačí k tomu, aby nutně následovala otázka – co, kdy a proč se tady stalo?
Na otázku kdy nám archeologie odpovídá celkem přesně. Jedná se o nález ze starší doby železné, asi 750 – 400 let p. n. l., z tzv. halštatské kultury. Otázky co a proč jsou poněkud zapeklitější a dodnes vlastně neznáme úplně přesnou odpověď. Sám objevitel, Dr. Jindřich Wankel, se domníval, že se jednalo o pohřeb velmože, který tehdy musel být pohřben s celou svojí skupinou, a to za velmi složitého rituálu, včetně kanibalismu. V dnešní době se však vědci přiklánějí taky k názoru, že mohlo jít také o nečekaný výbuch nahromaděného plynu, nebo napadení a následný masakr jinou skupinou. V každém případě se jedná o jeden z nejvýznamnějších, ale také nejzáhadnějších nálezů v Evropě a je uložen v přírodně-historickém muzeu ve Vídni.
Celé naleziště obsahovalo několik obzvlášť záhadných kousků. Například lebka asi třináctileté dívky nese stopy trepanace, která podle známek procesu hojení po zákroku ještě nějakou dobu žila. Násilné otevírání lebky bylo v tomto období zatím nevídaným jevem. Nalezená přilba zase technikou výroby velmi silně připomíná přilby starořecké. Také nalezené skleněné perly se vymykají svou barevností a rozsahem středoevropským nálezům z té doby. Někteří odborníci jim přisuzují dokonce egyptský původ.
Ať už se v jeskyni stalo cokoli, vypráví se, že je z ní občas slyšet křik, zpěv a volání. Vnímaví jedinci prý cítí silně negativní energii, jen co se k jeskyni přiblíží. Zdroje negativní energie mají být hned dva – v útrobách jeskyně a ve skalním okně a neznamenají prý nic jiného než zoufalství, odpor a beznaděj násilně zabitých lidí.
Během druhé světové války utrpěla jeskyně nenávratné poškození. Nacisté vylili prostor betonem a chtěli v ní zbudovat podzemní továrnu. Na to sice nikdy nedošlo, ale poškození naleziště je fatální.