Špilberk
Nepřehlédnutelná dominanta, která se tyčí nad moravskou metropolí, patří právem mezi hojně navštěvované turistické cíle. Za dobu své existence se hrad proměnil z reprezentačního sídla na nedobytnou pevnost a nakonec na nejtěžší žalář Evropy. Sehrál důležitou roli při obléhání Švédy i Prusy a v jeho útrobách si odpykávalo trest nemálo těžkých zločinců. A je to samozřejmě brněnský „Špilas“ jinak mu tady totiž nikdo neřekne.
Původně plnil úlohu sídla českých panovníků v Brně hrad Petrov, ten byl ale ve třicátých letech 13. století opuštěn a stal se součástí města. Vyvstala tedy potřeba nového opevněného střediska panovnické moci na Moravě, město Brno bylo totiž důležitým opěrným bodem některých politických jednání a vojenských výprav. Není proto divu, že se Přemysl Otakar II. rozhodl vybudovat na kopci nad Brnem nový hrad. První etapa výstavby byla dokončena v roce 1277, kdy král zřídil na hradě kapli sv. Jana.
Název Špilberk má s největší pravděpodobností původ v německém slově spile, tenký zahrocený kolík. Těch se na našem území používalo k opevňování hradů. Jméno hradu vzniklo tedy nejspíše až s jeho výstavbou a nejdříve se tak označoval kopec, na němž hrad stojí, až v roce 1300 se poprvé objevuje jméno Špilberk jako název samotného hradu.
Hrad měl od samého počátku svého purkrabího, hradní posádku a samozřejmě k němu náležely některé statky a práva. Konalo se zde několik sněmů a zasedání soudů, stranou však nezůstávala ani jeho vojenská a strategická funkce, a to dokonce ještě před dokončením v roce 1276 při sporech s římským králem Rudolfem Habsburským. Také následník Přemysla Otakara II., Václav II. pobýval často v Brně a užíval zázemí hradu. Ani za Lucemburků nepřestal být Špilberk důležitým opěrným bodem královské moci na Moravě.
Za husitských válek obsadil hrad král Zikmund a uvěznil zde husitské poselstvo. O sto let později měl hrát Špilberk důležitou roli při ohrožování Moravy Turky. Jeho stav byl však poměrně žalostný. Docela úsměvně zní dnes vyjádření komise, která tehdy hrad podrobila kontrole. Ta zjistila, že jediné, co bylo na Špilberku v pořádku, byly vinné sklepy. Tak to dopadá, když se postaví hrad na Moravě J O dalších sto let později, za Třicetileté války, byl však vojenský význam Špilberku vysoce oceněn. Sehrál významnou roli při obléhání Švédy v letech 1643 - 45, kterým se nepodařilo hrad obsadit, ani vyhladovět. Švédové se sice pomocí podkopů a příkopů přiblížili k hradbám, ostřelovali Špilberk a Brno z děl a podnikli řadu prudkých útoků, vše bezvýsledně. Koncem 17. století prošel hrad přestavbou. Byl opatřen hradbami ve dvou rovinách nad sebou a dominovala mu barokní cibulová věž na dnešním prvním nádvoří v místech původní raně gotické čtyřboké věže. Většina gotických oken na jihovýchodní fasádě pak byla zazděna. Poslední velká role coby pevnosti, čekala Špilberk za obléhání Brna Prusy a Sasy, a byla navzdory nedostatkům v opevnění úspěšná.
V polovině 18. století byly ve skále vytesané hradní příkopy zastavěny a přeměněny na kasematy. Ty měly původně sloužit jako posádce před dělostřeleckými útoky. Vznikla také budova kasáren. Již v roce 1784 však byly kasematy rozděleny na cely, vězeňské chodby a strážnice. V roce 1783 rozhodl císař Josef II. v rámci reforem rakouského vězeňství zřídit na špilberské pevnosti vězení pro nejtěžší a nejnebezpečnější zločince. Špilberk se rázem změnil z původního vojenského zařízení na jeden z nejobávanějších žalářů v Evropě. V dalších letech probíhaly další stavební úpravy a přístavby, včetně ubytovny pro úředníky a dozorce a další prostory pro nové a nové vězně, kteří začali Špilberk utěšeně plnit. Mezitím jeho fortifikační úloha definitivně skončila poté, co snadno podlehl vojskům Napoleona I. Hradby hradu byly od této chvíle udržovány jen proto, aby bránily útěkům vězňů. A že jich tady bylo požehnaně. Místí žaláře plnili tuláci, zloději, uprchlí dlužníci, vrazi, žháři, ale také vzbouření poddaní, nekatolíci ale i vysocí státní úředníci, kteří se nějak politicky provinili. V dolním patře nejhlubších a nejhorších kasemat byli zločinci odsouzení na doživotí. Pro tento účel zde bylo postupně zhotoveno 29 kobek sbitých ze silných prken a trámů, k nimž byli vězni trvale přikováni. Až Leopold II. tento způsob věznění zrušil.
Nicméně žalář se plnil i nadále, třeba italskými karbonáři, kteří protestovali proti habsburskému absolutismu. Mezi nimi byl i básník Silvio Pellico, který pak neváhal zvěčnit svoje zkušenosti se Špilberkem do své knihy Mé žaláře, která definitivně přiřkla tomuto hradu pověst a proslulost nejtěžšího žaláře Evropy. Pellico nebyl jediný, kdo se o věznění na Špilberku svěřil ve své tvorbě. Jeho příklad následoval polský revolucionář Henryk Bogdanski. Postupně byli na tomto místě vězněni stoupenci francouzské revoluce, uherští jakobíni, italští vlastenci, polští revolucionáři, čeští odbojáři a zběhové za první světové války a za nacistické okupace stovky českých bojovníků za svobodu a řada německých antifašistů, posílaných odtud do koncentračních táborů. Německá armáda provedla v letech 1939 – 1941 na Špilberku rozsáhlé úpravy a vytvořila kasárna v duchu tehdejší velkoněmecké ideologie. Po porážce Německa zůstala na Špilberku posádka československé armády, která hrad opustila roku 1959, čímž definitivně skončila jeho vojenská funkce. Mezi nejslavnější vězně patří bezesporu proslulý baron Franz Trenck a z poloviny 19. století i loupežník Václav Babinský, alias vězeň číslo 1042. Právě jejich kobky jsou spolu s mučírnou se skřipcem největším lákadlem turistů. Kasematy jsou pro ně téměř celé přístupné.
Následně byl Špilberk 30. března 1962 prohlášen za národní kulturní památku a svěřen Muzeu města Brna. To sem přestěhovalo sbírky a má hrad na starosti co se týče jeho správy a údržby. Kromě kasematů, muzejních sbírek a hradu samotného jsou zde k vidění i početné kulturní akce – koncerty, hudební a divadelní festivaly, jako třeba Letní shakespearovské slavnosti. Mnohé návštěvníky možná potěší, že je hrad v podstatě v centru Brna a je odtud snadno a rychle dostupný.