Chattušaš – záhadné město záhadného národa

Chetité. Tajemný národ ne úplně jasného původu, který stejně nejasně svět starověkých civilizací opustil. Přesto bylo jeho hlavní město, ze kterého nezbylo skoro nic, zapsáno roku 1986 na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Jestli se vám ve spojitosti s Chetity vybavuje jméno Bedřicha Hrozného, jste na správné adrese. Ale nepředbíhejme.

O původu Chetitů existuje mnoho, více či méně za vlasy přitažených teorií. Nejvíce pravděpodobné je, že přišli kolem roku 2000 př. n. l. nejspíše z jihoruských stepí přes Kavkaz do Anatólie, kde si podmanili původní obyvatelstvo a splynuli s ním. Český záhadolog Arnošt Vašíček však předložil teorii, že Chetité přišli ze severu Indie, když prchali před tamními jadernými výbuchy, které podle některých teorií zničily harappskou civilizaci. Proto si, podle Vašíčka, Chetité ve svém novém útočišti ve střední Anatólii budovali rozlehlé podzemní kryty. Alternativní názory existují i na příčinu zániku tohoto národa. Arnošt Vašíček opět operuje s možností jakéhosi obrovského žáru, který obyvatelstvo vyhnal do podzemních krytů, ale jejich města byla spečena včetně cihel a kamene. Někteří pak hledali stopy Chetitů až například v Peru. Mnohem pravděpodobnější je však úvaha, že zkáza Chetitů přišla kolem roku 1200 př. n. l. společně s vpády tzv. mořských národů, které přišly odněkud ze západu. Chetité i poté přežívali na jihu Anatólie, a co je úplně vymazalo z mapy dějin, se skutečně neví. Zřejmě mezi jednotlivými skupinami vypukla občanská válka. Našly se také stopy po požáru, ale vypálená místa byla podle všeho předtím pečlivě vyklizena včetně zlata a pokladů a nenašly se ani stopy po žádné armádě, ani chetitské, ani cizí. I kdyby Chetité odešli sami a svoje sídla schválně vyklidili a vypálili, aby nepřátelům nezanechali nic cenného, otázkou zůstává, kam vlastně šli. Co se však dělo těch během 1000 let, kdy Chetitská říše vzkvétala?

Chetité byli bojovníci proslulí svými nebezpečnými válečnými vozy, uměli velmi zručně pracovat s kovem a byli první, kdo začal používat železné zbraně. Byli závislí na zemědělství, pěstovali hlavně ječmen, pšenice a víno. Ječmen pak používali k výrobě sladu a hustého silného piva. Výjimeční byli také svými panovníky. Chetitští monarchové neměli jako jediní z celého východu absolutní moc, ale významnou roli hrála také skupina velmožů a poradní sbor, tzv. rada dvě. Chetité byli také účastníky první doložené mírové smlouvy na světě. Uzavřel ji král Chattušiliš s egyptským faraonem Ramessem II.

Chetitským hlavním městem byl Chattušaš, který byl vystavěn na velmi zvláštním místě. Nešlo o žádnou křižovatku důležitých cest, nejbližší řeka byla vzdálená celých 80 kilometrů a navíc se nacházelo ve vysoké nadmořské výšce a byla tak velkou část roku ukryto pod sněhem. Zdánlivých nevýhod však Chetité využili ve svůj prospěch – postavili mezi skalními výběžky a strmými útesy vysoké zdi a byli chráněni před nepřáteli. Celé opevnění mělo asi 6 kilometrů, vysoké bylo 6 a silné 8 metrů. Mělo několik věží a vybudováno bylo z obrovských, dvacetitunových kvádrů. Uprostřed města byla ještě další mohutná zeď, rozdělující město na dvě části a vše bylo doplněno tajnými podzemními tunely. Chattušaš vybudovaný v horách se tak změnil v nedobytnou pevnost, ve které žilo asi 50 000 lidí. Hradby jsou společně s nízkými zídkami chrámů to jediné, co z celého města zbylo. Chetité stavěli většinu staveb ze dřeva a hlíny, tak není divu, že se téměř nic nedochovalo. Patrné jsou zbytky bran, Lví a Královské, stejně tak i některých chrámů. V místě, kde stával Velký chrám zasvěcený bohu bouře, stojí dnes mohutný zelený kultovní kámen, který Chetitům daroval právě Ramess II. na znamení míru mezi národy.

 Voda byla do města přiváděna potrubím, uchovávala se ve velkých vodních nádržích a existovala zde také kanalizace. Brány města zdobí do kamene vytesaní lvi, symbol Chetitů, nebo také král-bojovník, jsou podle toho také pojmenovány. Další branou je Brána Sfing a sfingu tak skutečně najdete. V tomto místě je také jeden z podzemních tunelů. Měří asi 70 metrů a dá se jím projít na druhou stranu města.

Poprvé byly rozvaliny tohoto pozoruhodného města objeveny v roce 1834 cestovatelem Charlesem Felixem Texierem. Domníval se, že se jedná o pozůstatky římského města Tavium. až do své smrti se nedozvěděl, jaký objev vlastně učinil. Další pozornosti se Chattušaši dostalo v roce 1906, kdy Německá orientální společnost pod vedením profesora asyrologie berlínské univerzity Hugo Wincklera odkryla pozůstatky města a nalezla 5 obřích knihoven s neuvěřitelnými 35 000 hliněnými a bronzovými destičkami popsanými klínovým písmem. Klínové písmo dokázali lingvisté a historikové přečíst, chetitskému jazyku však nerozuměli. Bylo třeba najít jazyk podobný, jenže žádný ze známých jazyků se tomuto nepodobal. K jeho rozluštění významným způsobem přispěl český rodák Bedřich Hrozný. Ten na základě jedné věty (Nyní můžete jíst chléb a pít vodu.), v níž objevil známý znak pro chléb, identifikoval jazyk jako jazyk indoevropský, čímž se celá práce zjednodušila a vedla ke kýženému výsledku. Po rozluštění jazyka bylo zjištěno, že na tabulkách jsou zapsány kultovní dokumenty, královské anály, korespondence, naučná i krásná literatura a mnohé další texty, které poodkryly tajemství života tohoto národa.