Největší vačnatý masožravec ďábel medvědovitý

Ďábel medvědovitý je poměrně známé zvíře, protože jiným názvem se jedná o slavného tasmánského čerta. A kdo by neznal tasmánského čerta Taze z kreslených seriálů Looney Tunes, že? Ve skutečnosti se jedná o nesmírně zajímavé zvíře.

Huben jako škůdce domácích zvířat

Tento největší masožravý vačnatec se vyskytuje ve všech hlavních tasmánských prostředích a loví kořist nejrůznější velikosti – od hmyzu, po vačice a malé klokany. Nepohrdne však ani lidskými odpadky. Zvíře je aktivní v noci. Jakmile je ďábel medvědovitý vyrušen nebo vylekán, vřeští, štěká a staví se na zadní nohy. Doupě má v noře či mezi balvany nebo kořeny. Březost u samic tasmánského čerta trvá 30-31 dnů. Samice má čtyři mléčné bradavky v mělkém vaku otevřeném vzadu.

Ďáblové mají bílou skvrnu na zadku a na hrudi. Zvíře se latinsky nazývá Sarcophilus harrisii a dorůstá délky 52-80 centimetrů. Ocas se pohybuje kolem délky 23-30 centimetrů a hmotnost bývá okolo 4-12 kilogramů. V Tasmánii je zvíře považováno za škůdce domácích zvířat a jako takového ho obyvatelé hubili až do roku 1941, kdy začala vláda ďábly chránit. Od května 2008 se zvíře považuje za ohrožený druh a začaly se prosazovat programy na snížení dopadu jejich obávané nemoci – rakoviny tváře.

Poměrně špatná pověst

Ďábel medvědovitý žije samotářsky, nicméně jeho vynikající čich vede k tomu, že se u většího úlovku může sejít mnoho jedinců. Jeho mocné čelisti a ostré, robustní zuby dovedou trhat kůži a drtit chrupavky a kosti. Ďáblové mručí a vrčí jeden na druhého, avšak k fyzickému střetu během soupeření o potravu příliš nedochází. Úplně jiné je to však v případě svatebních rituálů i společenského života. To se odehrávají divoké rvačky a souboje spojené se vzájemným kousáním do hlavy a čenichu.

Jediný žijící druh rodu Sarcophilus vzhledově připomíná malého, ale velice svalnatého a zavalitého psa. V současnosti žije jen v Tasmánii, nicméně jeho kosterní pozůstatky najdeme téměř po celé Austrálii. Ovšem na australské pevnině vyhynul přibližně 400 let před příchodem prvních Evropanů. Charakteristická je černá srst a zmíněný hlasový projev. Tasmánský čert má neoprávněně pověst zákeřného a extrémně zuřivého zvířete – to však projevuje pouze v boji o život.

Nebezpečí přenosné rakoviny

Populaci ďáblů medvědovitých v poslední době sužují nepříjemné choroby. V roce 1996 se mezi ďábly poprvé objevila nemoc, kterou vědci pojmenovali jako infekční rakovinu tváře. Jedná se o zhoubný nádor, který se zvířeti rozrůstá kolem očí a tlamy a který posléze zvířeti znemožní konzumovat potravu, takže umírá hladem. Brzy se ukázalo, že se nejedná pouze o několik nemocných ďáblů, protože rakovina se začala rychle šířit a během pár let vyhubila v určitých oblastech až devadesát procent zvířat. Pakliže by se nemoc šířila obdobnou rychlostí, do třiceti let bychom neměli žádného tasmánského čerta.

Velkým problémem je, že rakovina tváře je infekční, takže se z jednoho jedince na druhého přenáší pokousáním. Nakažené zvíře nemá šanci – choroba pokaždé skončí jeho smrtí. Ještě než zemře, stihne však pokousat a nakazit řadu dalších zvířat. Přenosná rakovina je velice vzácná a ta, kterou trpí tasmánští čerti, je jednou ze dvou známých druhů (druhá se vyskytuje vzácně u psů).

Kdysi největší dravý vačnatec se jmenoval vakovlk, ale ten byl vyhuben již v první polovině dvacátého století, takže prvenství získal ďábel medvědovitý. V současné době se tasmánský čert nechová v žádné české ani slovenské zoologické zahradě.