Alexandr Veliký – vojevůdce, kterého nikdo neporazil

Alexandr Veliký – vojevůdce, kterého nikdo neporazil

Byl to geniální stratég, který proslavil jednu do té doby téměř zapomenutou zemi. Na bitevním poli nikdy neprohrál a o život ho připravila láska k divokým zábavám. Takový byl Alexandr Veliký.

Ve starověku patřili Makedonci oficiálně mezi řecké kmeny. Z pastevců žijících v hornaté bohem zapomenuté krajině si ale nikdo příliš velkou hlavu nedělal a vzdělaná řecká společnost na jejich adresu čas od času utrousila i nějaký obhroublý vtip. Fenomenální nástup Alexandra Makedonského (356 – 323 př.n.l.), který se ve 22 letech postavil do čela velké armády mířící do Asie, jim ale sebral vítr z plachet. Odkud se ale tento bojovný mladíček vlastně vzal?


Jablko nepadá daleko od stromu

Kořeny Alexandrovy vojenské geniality je třeba hledat v jeho otci. Jeho otec a král Makedonie Filip II. (382 – 336 př.n.l.) se rozhodl tvrdě vypořádat s dotírajícími nepřáteli, kteří si během vlády jeho předků ukusovaly z území jeho státu stále více. Bojovným Thrákům a Épeirům se postavil do cesty protivník, který si dokázal poradit s efektivní organizací armády a to především tak, že úsilí o samostatnost Makedonie podřídil veškeré další zájmy. V krátkém čase se tak nejenom vypořádal s útočníky, ale dokázal si silou vydobýt i přístup do několika řeckých měst na pobřeží, čímž zajistil své zemi přístup k moři. Nakonec se postavil do čela Korintského spolku, který zajišťoval jednotlivým řeckým státům lepší obranu proti stále agresivnějším Peršanům.

Přímý útok na Peršany

Když se Alexandr chopil po smrti svého otce vlády, nestačilo mu, že se Řecko dokáže díky vzájemné spolupráci velmi účinně bránit. Chtěl víc. Chtěl asijskou hrozbu zničit jednou provždy. V roce 334 př.n.l. proto shromáždil obrovskou dobře vycvičenou armádu a zamířil s ní do Asie, přímo do středu Perské říše. Tehdy mu bylo pouhých 22 let.

Poražení tak mocného kolosu jakým byla Perská říše ovšem nějakou dobu zabralo. Alexandr vítězil v každé bitvě, které se účastnil, ale zástupy perských bojovníků se zdály nekonečné. Jen tak mimochodem si během svého tažení stihl podrobit ještě Fénicii v oblasti středomoří a Egypt, kde se dokonce prohlásil faraonem (dynastie Ptolemaiovců byla založena jedním z jeho věrných přátel). Všude také bodoval nová města v řeckém stylu, které pojmenovával prostě – Alexandrie.

Bitva u Gaugamél

To všechno stihl během pouhých tří let. Závěrečným střetem s vládcem Peršanů byla bitva u Gaugamél v roce 331 př. n. l. Jeho armáda čítající 50 000 mužů se na území dnešního Iráku utkala s více než 100 000 protivníky. To, co následovalo, se zapsalo do všech učebnic vojenské strategie.

Alexandr Veliký se rozhodl použít poměrně složitý manévr, při kterém vše záviselo na dokonalém načasování a bezchybné souhře všech jeho velitelů. Alexandr se v čele svých vojsk rozhodl zaútočit na pravé křídlo nepřítele. Chtěl na sebe přilákat pozornost perské jízdy. To se mu povedlo a mezi středem nepřátelského vojka, kterému velel sám král Dareios III. a ostatními jednotkami vznikla díky tomu nepřehlédnutelná mezera. V té chvíli se všechny volné makedonské jednotky vrhly právě do oslabeného středu. Jejich nenadálý útok byl drtivý a sám Dáreios III. se zachránil jen díky tomu, že z bitvy jednoduše uprchl. Později byl zabit svým zrádným spojencem Béssosem, který si dělal nároky na jeho místo. I toho ale Alexandr dostihl a nemilosrdným způsobem popravil. Perská říše tak definitivně padla.

Indie mu zláme vaz

Zatímco se Alexandr zabydluje v dobytém Babylonu a pomalu ho přetváří na metropoli své nové říše, jeho dobyvačný duch nenachází pokoje. Naplánuje výpravu do Indie a v roce 323 před naším letopočtem jeho vojska skutečně do země slonů vstoupí. Kromě věrných makedonských veteránů se výpravy zúčastní také značký počet perských žoldáků, což se nesetká s pochopením. Jeho vlastenecky založení druhové také velmi těžce nesou proměnu, která se s Alexandrem po dobytí Persie udála. Způsoby minulých panovníků se mu velmi líbily – začal se proto oblékat jako oni a snažil se na řeckém dvoře zavést také některé barbarské zvyky. Například chtěl, aby všichni návštěvníci při jeho spatření bili čelem o zem. A nevadilo mu ani mnohoženství. Ke své manželce Roxaně (které nemohli Řekové přijít na jméno pro její Uzbekistánský původ) si záhy vzal ještě dvě perské princezny.

Nicméně tažení do Indie probíhalo ze začátku úspěšně. Alexandr si podroboval jednotlivé národy a státy a po všech žádala jediné; aby ho uznali za boha. Odmítl jen Póros, vládce království Pauharavas. Právě s ním se utkal Alexandr Veliký v legendární bitvě u řeky Hydaspés (326 př. n. l.), ve které se jeho mužům postavilo přes 200 slonů. Makedonská vojska nakonec uspěla díky velmi riskantní taktice, díky níž se jim podařilo nepřátelskou frontu objet a napadnout nepřítele zezadu.

Hrůza z válečných slonů, kteří ušlapali mnoho Alexandrových vojáků, ale vedla k tomu, že ho přeživší odmítli dále následovat. Chtěli jen jediné; vrátit se domů. Na Alexandrovy dobyvačné plány se nikdo neohlížel. Cesta zpět do Babylonu byla dlouhá. Vojáci byli po náročné bitvě zranění a unavení, čehož hojně využívaly okolní nepřátelské kmeny. Makedonci na oplátku pálili a drancovali domorodé vesnice. Nejvíce členů ale Alexandrova výprava ztratila při přechodu pákistánské pouště. Tehdy zemřela více než polovina vojáků a téměř všechny ženy a děti, které je doprovázely.

Zabilo ho pití

Když nakonec Alexandr Veliký dorazil domů, našlo se jen málo těch, kteří měli pochopení pro jeho sny o dobytí Kartága a Itálie. Přesto dal pokyn k výstavbě velké flotily lodí. Jejich dokončení se ale nedočkal. Osudnou se mu stala jeho záliba v pití. Při jedné obzvláště divoké slavnosti zkolaboval a po několika dnech zemřel. Chyběl mu jen měsíc do 33. narozenin. Přesto se do historie zapsal jako jediný vojevůdce, který nikdy nebyl poražen.