Pohanské ďury pod Radhoštěm

Pohanské ďury pod Radhoštěm

Hora Radhošť se mocně vypíná nad Rožnovem pod Radhoštěm až do výšky 1129 metrů a málokdo z těch, kteří tuto oblast navštíví, se nechá ujít výstup na tuto horu, ze které se naskýtá úžasný výhled do okolí – na Valašsko, Beskydy, ale i k sousedům na Malou a Velkou Fatru. Málokdo ale také tuší, že útroby hory jsou podle všech pověstí protkány podzemními chodbami a jeskyněmi vedoucími k podzemnímu chrámu slovanského pohanského boha Radegasta.

Mnozí se již pokoušeli aspoň jeden funkční z vícera vchodů do tohoto labyrintu, tzv.ďur, nalézt, ale zatím bez úspěchu. Jednou z takových bran má být například vchod do legendární Radochovy studny. Ta jediná totiž ještě nebyla objevena, všechny ostatní jsou buď hned zkraje, nebo po pár metrech beznadějně zasypány. Podle pověsti byla socha Radegasta uprostřed pohanské svatyně na vrcholu hory, kde probíhaly náboženské obřady a magické obětní rituály. Jednalo se však o kult pohanský, a proto křesťanští věrozvěsti Cyril a Metoděj nechali po svém příchodu na Moravu v 9. století sochu vyvrátit a zničit. Pohanští kněží ji však údajně zachránili a ukryli hluboko do podzemí. Socha prý měla přilbu v podobě ptáka s roztaženými křídly, pod ní kudrnaté vlasy, na prsou černou býčí hlavu coby znak Ratarů a v levé ruce dvousečnou sekeru. Vše ve zlatě a lesku. Radegast měl být původně gótský král, který v roce 405 našeho letopočtu vtrhl s ostatními spřátelenými slovanskými kmeny do Itálie, a nechybělo mnoho a dobyl by i Řím, kdyby nebyl zákeřně zabit.

Pověstí je mnoho, důkazy téměř žádné. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že kvůli izolovanosti a špatné dostupnosti Radhoště na jeho vrcholu rozhodně žádná svatyně se sochou nebyla. V kronikách se o Rožnově hovoří až od 13. století. Na druhé straně podle svědectví rožnovského kněze Jana Vavřeka byla na vrcholu socha slovanského, velmi uctívaného boha Radegasta i s jemu zasvěceným chrámem. Lidé tam prý pořádali v den slunovratu obětní rituály. Jindy přicházeli k této modle i velmi zdaleka, by ho požádali o rady a věštby a k údivu všech Radegast odpovídal mohutným hlasem. Prastarý rukopis tvrdí, že socha byla dutá a ukrýval se v ní pohanský kněz, který na otázky a prosby odpovídal. Do sochy se dostával kolmou chodbou po žebříku přímo z podzemí. Podle některých pramenů stávala socha v háji na rožnovské straně od vrcholu v místě, kterému se dnes říká Volářka. Je tady skutečně kolmá šachta vedoucí do podzemí hory. Podle jiných zdrojů však socha stála přímo na vrcholu, tam kde dnes najdeme kapli a sochy Cyrila a Metoděje. A nestála tam údajně jen socha a chrám, ale i obydlí pohanských kněží, která se časem propadla do země. Na jedné stráni dnes skutečně trčí z luk mnoho nakupených balvanů, jejichž původ je nejasný. Inu, jak už bylo zmíněno, důkazy značně pokulhávají za pověstmi a legendami.


Co tady ovšem prokazatelně bylo a je, jsou ony „ďury“. Narazit se na ně dá na mnoha místech. Pastýři je využívali k uchovávání mléka a sýrů v chladnu a údajně labyrinty chodeb velmi dobře znali a využívali k rychlému přesunu z jedné strany hory na druhou. Časem vznikaly také báje o ukrytých pokladech v ďurách, které si zde schovávali kněží. Mnozí se tedy vydávali poklady hledat a zaplatili za to tu nejdražší daň. V slujích a chodbách se ztratili a zemřeli hladem a žízní. V různých záznamech se popisuje kudy za pokladem a že při cestě narazíte na podzemní říčku s lávkou, která je opatřena pastí proti nezvaným hostům. Vstoupíte-li totiž na lávku, zavadíte o drát, který na vás vymrští draka. Pokud tuto nástrahu překonáte, dostanete se ke dveřím, které hlídá pes a za nimi se má nacházet hojnost zlata. Zápisky dobrodruhů z roku 1848 taky hovoří o podzemním toku, který však nepřekonali, protože lávka už byla ztrouchnivělá. Na jejím konci však prý zahlédli dveře a u nich něco černého, co připomínalo psa. Asi nebude náhoda, že se tyto popisy natolik shodují a nezbývá než hádat, zda se právě za oněmi dveřmi skrývá socha Radegasta obklopená zlatem. A dozvíme se to někdy?

Podle všeho jsou v Beskydech tři ďury, dvě již objevené, Cyrilka a Volářka, a třetí je zmíněná Radochova studna, o jejímž umístění se mnoho neví. Jistě se ptáte, proč se do těch objevených někdo nevydá a radhošťské podzemí neprozkoumá, s dnešní technikou by to přece byla hračka. Podle záznamů se otvorem zvaným Cyrilka ještě v roce 1886 vydala výprava, po dvaceti letech už byla, stejně jako Volářka, do které se dostanete maximálně na 10 metrů, zasypána asi 70 metrů od vchodu. Celý Radhošť je totiž z pískovce a všechny chodby a jeskyně jsou jen skalní rozsedliny, které vznikly následkem pohybu svrchních vrstev. A tyto pískovcové vrstvy jsou v pohybu dodnes, proto je celé podloží i nitro hory velmi proměnlivé a co tam ještě nedávno bylo, je dnes úplně jinak. Jedinou nadějí, jak zjistit, zda pověsti o ukryté soše Radegasta nelhaly, je nalezení Radochovy studny a doufat, že ještě není zasypaná, jako ostatní ďury.