Kabayanské jeskyně s ohňovými mumiemi

Kabayanské jeskyně s ohňovými mumiemi

Na světě není mnoho míst, která, ač ukrývají jedinečné poklady naší historie, nejsou zahlcena turisty a jinými dychtivci spatřit onu jedinečnost. Kabaynaské jeskyně na Filipínách jsou velkou výjimkou. Možná je to tím, že o místních ohňových mumiích se příliš neví, anebo také ne úplně jednoduchou přístupovou cestou, která k nim vede. Mnozí, kteří vystoupali až k vrcholům filipínských Kordiller a stanuli u početných jeskyní vysoko nad pověstnými rýžovými poli, označili tuto strastiplnou cestu za nejhorší trek v životě. Ostatně bez průvodce se vůbec nedoporučuje se k jeskyním vydat. To, co se však skrývá uvnitř, určitě za tu námahu stojí.

Vysoko ve filipínských Kordillerách, zejména na vrcholu hory Timbac, je asi 80 jeskyní, které ukrývají v dřevěných rakvích pochované tzv. ohňové mumie. Lidé kmene Ibaloi uchovávali těla svých blízkých tímto způsobem po mnoho stovek let, tuto tradici ukončil až vpád španělských kolonizátorů na Filipíny. Zatoužíte-li uvidět tyto vzácné ostatky a překonáte všechny překážky v podobě těžkého výstupu s vysokým převýšením, nečeká na vás žádná rozlehlá jeskyně. Poté, co vás průvodce dovede na místo, a v domku strážce mumií si vyzvednete klíče, stanete před docela malými komůrkami, do kterých se dostanete nejlépe po kolenou. V polorozpadlých dřevěných rakvích se tísní často dvě i tři skrčené mumie, které si rukama kryjí obličej, a mnoho z nich vypadá, že se každou chvíli probudí. Jsou staré asi 500 – 900 let a udivují svět tím, v jak perfektním stavu se dochovaly. A hlavně jsou to jediné mumie na světě, které se dochovaly i s vnitřními orgány. Je všeobecně známo, že staří Egypťané, mistři mumifikace, vyndávali vnitřní orgány z těla ven, aby se v balzamovaném těle nekazily. Lidé kmene Ibaloi však prováděli mumifikaci jiným způsobem a orgány v těle ponechávali, protože věřili, že posvátné je celé tělo.


Mumie by se místo přídomku ohňové, měly jmenovat spíše uzené, ale příliš poeticky to nezní. Mrtvoly byly totiž vysušovány nad doutnajícím slabým ohněm. Seděly na speciálních sedátkách s otvorem uprostřed, kterým se do džbánu zachytávaly posvátné tělní tekutiny. Mumifikace samotná však začala již před smrtí! Člověk, jehož poslední hodinka byla nepochybně za dveřmi, musel vypít velmi slaný nápoj, čímž byl proces mumifikace zahájen zevnitř. Posléze proběhlo ono „uzení“ nad slabým ohněm, které mělo tělo dostatečně vysušit. V okamžiku, kdy dehydratace dosáhla potřebné úrovně, přemístili mumifikátor tělo na sluníčko, aby potřebnou práci dokonalo zvenčí. Zevnitř se vysušování provádělo vehnáním tabákového kouře do úst, ten měl vysušit orgány. Nakonec byla seškrábána svrchní vrstva pokožky a pomazání těla bylinnými výtažky. Tento způsob mumifikace uchoval tělo po staletí v dokonalém stavu, včetně vlasů, nehtů a hlavně tetování. To je na kabayanských mumiích velmi poutavým prvkem. Jejich ruce i nohy byly často hustě pokryty tetováním a i nyní, na jejich mumiích, jsou krásně zřetelné ornamenty inkoustové kresby.

Po vzoru faraonovy pomsty i zde pověry praví, že si mumie jen tak nenechají rušit svůj klid na místě svého posledního odpočinku. Lovec Apo Annu, jehož mumie byla z jeskyně odvezena někdy na počátku 20. století, aby se stala předmětem zájmu v jednom cirkusu a později součástí soukromých sbírek, údajně seslal na filipínské Kordillery pohromy. V té době totiž tuto oblast začalo sužovat zemětřesení, bouřky a povodně. Když se po dlouhých desetiletích mumie dostala zpátky do jedné z jeskyní, kam ji umístilo Národní muzeum, místní lidé uspořádali velký obětní rituál, aby si lovce Apo Annu udobřili, série živelných pohrom ustala. Údajně se také všem, kteří pokusili vyfotit těla mumií na analogový fotoaparát, fotky vůbec nevydařily. Buď byly prázdné anebo na nich byla tajemná stará žena.